Víš koho mám na světě teď nejvíc ráda?

Laura odkládá školní příbor a trpělivě vyčkává, jestli uhádnu správnou odpověď. „Nevím, to fakt netuším. Mě?“Čerstvá školačka mi něžně hladí ruku: „No to jo, ale jako někoho vzácnějšího jsem myslela. Marii Terezii! Víš, že onazavedla povinnou školní docházku a to je to nejhezčí, co se mi mohlo stát?“

Laura má školu náramně ráda.
„Proč pláčeš?“ Z družiny si neodvádím usměvavou culíkandu, ale hromádku neštěstí. „Když já neumím namalovat lva.“ Další dávka slziček. „A víš, co je ještě hrozný? Že je středa a to je nejhorší den, protože nejsou žádný domácí úkoly.“ Není na světě smutnější holčičky. Šimon si ťuká na čelo.
"Tak a ještě si ořežu pastelky a pak bych si mohla zkusit to uvolňování ručičky jak říkala paní učitelka.“ Jsem z toho dočista paf. Za pět let Šimonovo školákování jsem neviděla tolikrát dobrovolně jím otevřenou aktovku jako u Laury za první dva týdny. Šimon nadšení své sestry také nemůže přehlédnout a úměrně první várce poznámek od své paní učitelky je těžce na vážkách jestli už není nejvyšší čas toho nějak využít. Je!
„Hele, Lauro, pocem, honem než se maminka vyčůrá.“ Přiotvírám si dveře…
„Lauro, já mám takovej moc krásnej nápad. Nechtěla bys zkusit tady něco pěkného si napsat do opravdickýho školáckýho sešitu?“
„Jooo? A to bysem mohla? Ty jsi ten nejlepší bráška na světě.“ Mrňavka ve své bezelstnosti vůbec neslyší syčení hada…
„Vidíš, tobě pani učitelka dá pero, až když budeš moc šikovná holčička nejdřív v prosinci, já, protože vidím, že jsi nejlepší už teď, ti ho půjčím hned a ještě si s ním můžeš zkusit opsat tady ty anglický slovíčka to mýho sešítku.“ Lauřík slyšitelně přetéká nadšením, já si dýchám… Nenápadně procházím kolem a děti svorně sdělují, že si moc krásně hrají a ani je nemusím jít kontrolovat.
„A Šimone to se může? Nebude se pan učitel zlobit?“ šepty, šepty
„Neboj, my jsme si teď ve škole říkali, že je hodně důležitý umět udělat někomu radost i za cenu vlastního odříkání a tohle je tak trošku ono. Já si odřeknu to psaní slovíček a ty budeš mít radost, že i ve středu můžeš psát opravdickej školní úkol."
„A nepozná to pan učitel, že jsi to nepsal ty?“
„Pozná Lauri, pozná a taky asi máma to pozná, ale jsem připravenej si ty následky nést, hlavně když tě učiním šťastnou.“ Pacholek vyčůranej!
…
„Co to je?“ Šimon nevěřícně zírá na vzkaz v notýsku.
„Nic. Jen jsem chtěla učinit pana učitele šťastným, víš? Potěšit ho, že už jsi konečně našel zalíbení v tom čitelném psaní jak si moc přál.“
Dítě polyká naprázdno.
…
Pane učiteli, prosím, vyjděte Šimonovi vstříc a umožněte mu nad rámec učebních osnov opisování anglických slovíček z učebnice etiky – anglické – kterou tímto přikládám a po synovi posílám. Stydí se sám si říci, ale znenadání našel zalíbení v pílení – anglického - krasopisu a schází mu plnohodnotné – Vaše – ocenění. Najděte tedy, prosím, chvilku a opsaná slovíčka mu, alespoň symbolicky, oznámkujte. Děkuji.
„To není pravda. To já přece nedělám a nechci!“ Z údivu přechází do úděsu. Také ví, že jsem všehoschopná.
Přizvedávám oko a hledím směrem k Lauře. Dochází mu to rychle...
"Tak šup, vymysli si trest. Nejlépe, když se dohodneš s Laurou." Ani moc neprotestuje, už se známe docela dobře.
"Lauříku, já se ti teda omlouvám, že jsem tě trošku podved a navrhuju, že ti za to přečtu místo maminky večer Broučky."
"Tak na to já ti prdim, čtu si sama a navíc dneska si chci ještě něco přečíst z vyučování, asi si dám tady to hledání slabik."
Šimon to přestává chápat definitivně. "Hele, mami, není ona Laura po tý borelioze přeci jenom nějaká zanásledkovaná?"
Projevuje skoro starost.
"Ticho buďte, nemůžu se soustředit... se-dí, sá-ček, so-va..."
Dvě zlobidla nej-mi-lo-va-něj-ší...
http://www.youtube.com/watch?v=CDzIJI-DPCw&feature=related