Milá mami, řekl jsem spolužákovi slovo šuk.t!

Autobus se naklání pod tlakem mávajících dětských rukou, rodiče hlasitě vzdychají jak to ti drobečkové bez nich týden vydrží, jen mé dítě, s pusou plnou lentilek, se stoickým klidem listuje Čtyřlístkem, držíc se předsevzetí, neztrapnit se před klukama vyjádřeným citem k matce...

„Mami, mám tě děsně rád, ale prosim tě, teď ti dám velkou pusu a až se přiblížíme ke škole, už se
ke mně nehlaš, jenom tam tak stůj, já to budu naciťovat, že tam si... Jsem s klukama vsazenej,
že Mně se stejskat nebude, proto sem taky šéf...“ Slibuji a Šimon ještě uvzdychaně dodává:
„No snad to zvládneš, jestli ne, musel bych příště vzít na loučení tátu, ten to chápe jasnějc, se mi tak
zdá...“
Po návratu ze školy v přírodě odmítá komunikovat, pozvolna z něj vylézá, že má průšvih, děsnej,
za který (samozřejmě) nemůže. Aby se mu to lépe vysvětlovalo, zapsal si do sešitu paní učitelkou
nadiktovanou větu: Sexuální obtěžování se nedělá...
„Tak já ti to, teda, mami, řeknu.“ Nadýchává se a rychle dodává: „Věřim, že když to pochopil
táta – už jsem mu to včera řek – tak to pochopíš i ty.“
S klukama na pokoji se dohodli, že si budou o polední pauze ukazovat pindíky, a kdo ho bude mít
největšího, vyhrává kartičku pokémona PIČU, nejsilnějšího bojovníka. Slovní souboj o
vícevýznamnosti tohoto slůvka Šimon s paní učitelkou ještě vyhrál, protože kartičku s panáčkem
vlastní a mohl prokázat, že je slušný chlapec, co by sprosté slovo do úst nevzal, z ostatního se už
evidentně nevykecal...
„To bylo, mami, tak, všichni se styděli s tím ukazováním začít a tak já, jako šéf, jsem musel bejt
první. Namačkal jsem si pindíka do gumy u tepláků a když sem cítíl, že je velikej tak jsem ho
vytáhnul, stál jsem na posteli, aby na mě bylo dobře vidět a taky jsem se u toho trošku bouchal
pěstí do prsou, jakože jsem král a ona zrovna otevřela pani učitelka dveře a šla nás pozvat
na obídek... No, viděla mě dobře, za prvý sem se strašně lek a úplně mi ty ruce zdřevěněly tím
leknutím a nemoh sem je teda použít na schování pindíka a taky jsem stál přímo proti dveřím...“
Erikson by zajásal, Freud by zajásal, nemohu nepochopit...
Paní učitelka je šikovná, hodně a umí to se Šimonem stejně dobře jako se mnou a jeho tatínkem,
takže je jasné, že do kompetencí se vrtat nebudeme. Nepíše poznámky, hraje s dětma hru
na Prohranou soutěž – kdo má za den nejvíce čárek za zlobení, tomu napíše do sešítku vzkaz,
že dnes prohrál soutěž v chování.
Šimon prohrál tento týden čtyřikrát – v pátek ráno, pod pohrůžkou prodeje do otroctví, slibuje,
že dneska určitě neprohraje.
Vyzvedávám ho z družiny a Šíma mi posmutněle sděluje, že dneska teda soutěž neprohrál...
Divím se, proč nejásá... „Víš, ona pani učitelka tu soutěž dneska už zrušila a vymyslela, že už nám
to takhle psát nebude, že si to budeme psát rodičům sami, aby to jako bylo výchovnější... Strašnej,
fakt strašnej nápad to je...“
„A ty jsi mi snad musel něco napsat?“ Rétorická otázka, je jasné, že ano...
Hodně pomalu tahá z aktovky maličký papír s ještě menším vzkazem a s pláčem dodává, že za to
ale opravdu nemůže. Rychle čtu a ještě rychleji se snažím rozhodnout, zda se smát nebo plakat.
„Milá mami, říkal jsem spolužákovi slovo šuk.t!“ Volím mírovou cestu: „Šimone, já tomu
nerozumim, co to slovo znamená?“ Můj vrozený pacifismus však není náležitě opětován...
„A já snad jo?! Já to věděl, že ty mi taky neporadíš a ještě mám kvůli tomu poznámku.“ Dítě
vztekle rve papír zpátky do sešitu a vůbec mu nedochází, že to je tak trošku špatné... Místo mého
řevu nastupuje ten jeho: „Hrajeme s klukama soutěž o to, kdo přinese z domova nejhorší slovo a já
sem úplně za blbečka, protože nejhroznější, co mě napadlo, bylo Hovado a to kluky vůbec
nezaujmulo a tak jsem pak slyšel od Marka v lavici tohle slovo a vykřik jsem to na Davida při
hodině a teď mám průšvih a ještě se mi smějou, protože řikali, že to nemůžu znát, když nemám
doma rodiče, ale jenom mámu. Ještě kvůli tomu přestanu bejt šéfem party...“
Brečí, nenávidí mě a chce to vysvětlit. A taky chce vědět, proč to slovo nemůžeme mít doma,
když nebydlíme s tátou...
Aby toho nebylo málo, vytahuje na něj Laurinka nové punčošky a ptá se, jestli ví, co je na nich
jiného. „Jasně, že to vim, to jsou silikony jako má máma.“ Dále ségře nevěnuje pozornost a opět
upadá do beznaděje z nuceného neužitečného pobývání s matkou.
Druhou půlku věty stíhá zachytit vstupující tatínek (cizí) do družinové šatny a informaci
zpracovává velmi rychle. Nenápadně zaostřuje správným směrem....
Stejně rychle (zklamaně) nechápavě zírá na Šimona. Díky Laurince, která se hbitě dožaduje
pochvaly přikrášlených nožiček i od příchozího pána, mu brzy svítá a opravuje Šimona:
„Ty jsi myslel silonky, ne silikony, viď? Silikony jsou takový veliký prsa, víš?“ A zase věnuje
dlouhý (smutný) pohled mému all natural hrudníku...
To už je na – bystrého – Šimona moc, úměrně svému zvyku a schopnostem, okamžitě sděluje první,
co mu nervová soustava velí: „Neznám kvůli tobě slovo šuk.t a ještě vypadáš jako kluk, chci se
odstěhovat k tátovi, protože L. má tak veliký všechno, že bych se s ní nemusel stydět jít s klukama
na výlet a ještě má našeho tátu, takže bych znal všechny důležitý slova!“ A je hotovo...
Vleču se sklíčeně za dětma a přemýšlím, jestli mám začít od hledání tatínka nebo konzulace u
Měšťáka...