"...a sestřičko, prosím, můžete mi říci, jestli se u pana... něco změnilo? Volala jsem ráno.""Nemůžu vám podávat po tel.informace a nejste příbuzná.""Sestři, prosím, jsem jeho osobní asistentka a jsem také sestra..."
Jsem hlavně strašně naléhavá, za zády mi duní hudba z pivních slavností - ano měli jsme tu být spolu - a já mám - blbej pocit...
"Dobře, ano, změnilo se něco."
"Fakt, je mu lépe? Probral se?" Směju se...
"Ne, pan... před dvaceti minutami zemřel."
Tak a je hotovo... Úplně... Nebrečím (neumím hned, vlastně, skoro vůbec), jen mě to neskutečně užírá vevnitř, bolí to a já mám zase pocit, že nemůžu...vydržet.
Běží mi hlavou vše, co jsem s ním zažila...počáteční nešikovnost, strach, zvykání si, radost, těšení, humor, blízkost a touha ho pohladit a říct mu, že ho mám ráda, hodně ráda... (Nikdy se to nedozvěděl.)
A také jak jsem jednou - při oblékání - nechala své dlaně na jeho zádech déle a pohladila ho a on, protože to tak jeho tělo mělo, se začal třást a z vozíku málem upadl...
Zůstalo mi od něj plno nahraných písniček a kniha, písničky byly pro mě, knihu už jsem nestihla vrátit....a rozhodla se, že jí jeho sestře neodnesu.
Leží v krabici s ostatníma vzpomínkama...
Vozík byl padesátiletý chlap, který, ač třicet let odkázaný na pomoc druhých, neztratil ze své vnitřní živelnosti, odvahy a svéráznosti skoro nic...
Neuchopitelný adrenalin byla nit, která nás...spojovala.
A naštval mě, že umřel a nechal mě tu s výčitkama, že jsem nedokázala...nemožné.
Na pohřbu jsem ji slyšela stejně jako dnes...
http://www.youtube.com/watch?v=cRBPVYxljYI
Už je to dlouho, co není..., přesto mi do úsměvu občas leze.
A já mu děkuju, že ... na mě ďábelsky mrknul (těma krásnýma modrýma očima:)) a nechal mi - na sněhu (který echt nesnášel) - dárek...
http://petra-hanova.blog.tyden.cz/clanky/3982/vozik.html
