Jak jsem k řidičáku přišel Bylo to vlastně dost jednoduchý. Před rokem 1996 dostal každej, kdo zažádal, automaticky SSN, tj. Social Security Number, který funguje podobně jako rodný číslo. S tímhle číslem vás zaměstnají a vypadáte zcela legálně, s tímhle číslem si můžete jít udělat řidičák, pořídit kreditní kartu. Někdo nedělal na firmu, ale sám na sebe a musel platit i daně.
Firma platila různě, někde 5 dolarů za hodinu, jinde 8. Pracovalo se klidně i 60, 70 hodin týdně, někdo měl dvě práce, noční a denní, různě se to kombinovalo. U amerických pracovníků se děsně hlídali přesčasy, většinou se zaměstnavateli nechce vyplácet přesčas, snaží se, aby lidi dělali jen 40 hodin týdně a víc ne. Proto se některá místa zaplácla částečnými úvazky a různě se to pytlíkovalo. Samo, že jsou povolání, kde se přesčas platit musel a nešlo se vymlouvat, ale hotely a restaurace nebyly ten případ pro americké domorodce. U nelegálů bylo celkem jedno, kolik hodin dělají, práce musela být ale udělaná a musely být vidět na výsledky.
Americká verze řízení není tak odlišná, řidičák jsem měl už českej, takže akorát udělat testy a jízdu. Technická zkouška se nekonala. Vyfotili si vás přímo na DMV - Department of Motor Vehicles a dostal jste řidičák a mohl jezdit, kam chtěl. Benzín byl trapně levnej, přesto nebyl čas na nějaký dlouhý cesty.
Po roce 1996 se situace trošku zpřísnila, SSN už nedali každému, přesto se dalo spousta nařízení obejít. Spousta Rusů měla falešná SSN, která koupila bůhvíkde. Moc sdílní nebyli. Rusové všeobecně nebyli ochotní pomáhat neRusům, málokdo se kamarádil. Poznal jsem solidní pár z Lotyšška, který pobýval v USA už 7. rokem. Doma měli děti u babičky a posílali peníze. Děti neviděli už sedm let. Kdo ví, jak dlouho zůstali, ztratil jsem na ně kontakt. Lidi často měnili mobilní čísla. Telefon domů neměl každý.
Ten rok, co jsem strávil v USA, mi dal čas na přemýšlení. Po návratu do ČR jsem znovu zkusil Vš, znovu nepřijat pro vysoký počet uchazečů. USA mě bavilo, protože jsem mohl našetřit a procestovat trošku státy a ještě mi zbylo. Přítelkyně, nebo už expřítelkyně letěla zpět do USA, neboť v posledních pár měsících jsme měli nějaké neshody a i když jsme cestovali spolu, už jsme spolu nebyli. Potkala jakéhosi maníka a zhodnotila rychle situaci. Proto si letěla domů vyřídit všelijaké papíry. Pak si ho vzala a stala se z ní Mrs. X. Doteď mi občas napíše. Nevím, jestli je happy nebo ne. Nezní tak, ale přizpůsobila se zcela americkému stylu života.
Nějak jsem neměl chuť do hledání si práce v Česku, vztah se rozpadl. Proto jsem učinil rozhodnutí.
I já se rozhodl vrátit a zůstal jsem ještě skoro tři roky. Bylo to tehdy jednoduchý, přijet na turistický vízum, který platilo 6 měsíců. Pak se zažádalo o prodloužení na dalších 6 měsíců. Většina lidí dostala prodloužení. Pak se jelo na pár týdnů domů a pak znovu. Někteří ale zůstávali dýl a přetahovali vízum. Málokdy se na to přišlo a lidi si dávali bacha. Hodně lidí se bálo problémů s imigračním, byli až chorobně paranoidní. Někteří se vůbec nebavili s Američany a byli i tací, kteří nevytáhli paty z hotelu a neznali vůbec americké prostředí, přijeli do města XY a v něm zůstali x let a nezkoumali ono město, natož jiný státy. Vydělat a nenápadně a to bylo všechno, co chtěli. Jednou jsem slyšel o razii kdesi v Ohiu, ale deportovali jen pár lidí, na kterých přišli a ruská firma pak jela dál. Občas se od ruského bossa odstěpil nějaký zaměstnanec, a ten si udělal vlastní firmu. Dvojí účetnictví, pár hotelů a už to jelo... Lidi se děsně báli, ale když člověk zjistil, jak úřady fungují a jak funguje byrokracie, tak vlastně nebyl důvod. Byrokrati jsou všude stejní, kapitalističtí nebo komunističtí.
Na imigračním na letišti mě to bavilo. Když člověk přiletěl, ptali se zběžně na důvod. Spousta lidí neumělo ani kváknout anglicky a stejně jim to odsouhlasili. Američtí úředníci neměli ponětí, že průměrný občan Uzbekistánu si nemohl našetřit na letenku, natož aby měl na hotel a dovolenou. To samý Ukrajina a celý bývalý SSSR. Ale průměrný americký úředník nezkoumal, kdo má kolik peněz a kdo tam bude jak žít. Kdyby tehdy a i teď udělali systém jako tehdy Britové na letišti v Praze, tak se většina tzv. turistů do USA nedostane. Neměli dostatek peněz a jeli naslepo dělat načerno. Ovšem to by Američané museli mít ponětí o zeměpise, která země je bohatší a která ne, třeba já sedět v tý šedý kukani na imigračním, tak bych často věděl, kdo tam jede obdivovat Sochu Svobody a kdo jede pro děngy. Ale to je USA, také proto byl trapas, když x měsíců po 9-11 ještě dodali víza pro ty blbce, co napálili s letadlem do dvou věží. Prostě imigrační pod kontrolou... teď to sice přejmenovali, ale velký změny tak nejsou. Pořád jim do země proudí spousty ilegálů a to nejen z Mexika.
Celkově jsem v USA strávil skoro 4 roky. Pracoval jsem na Floridě, kde bylo hodně Čechů, v Illinois, kde je také dost Čechů, děsně moc Poláků a ještě víc Rusů. I když Rusové jsou absolutně všude. Ne nadarmo se asi švábům říkalo Rusi.... Dělal jsem v hotelech a v restauraci. Příště perličky o čistotě v 3 a 4 hvězdičkovým hotelu a restauracích. Kdo co jí a jaké je spropitné? Příště.
Prozatím se loučím.
Americká verze řízení není tak odlišná, řidičák jsem měl už českej, takže akorát udělat testy a jízdu. Technická zkouška se nekonala. Vyfotili si vás přímo na DMV - Department of Motor Vehicles a dostal jste řidičák a mohl jezdit, kam chtěl. Benzín byl trapně levnej, přesto nebyl čas na nějaký dlouhý cesty.
Po roce 1996 se situace trošku zpřísnila, SSN už nedali každému, přesto se dalo spousta nařízení obejít. Spousta Rusů měla falešná SSN, která koupila bůhvíkde. Moc sdílní nebyli. Rusové všeobecně nebyli ochotní pomáhat neRusům, málokdo se kamarádil. Poznal jsem solidní pár z Lotyšška, který pobýval v USA už 7. rokem. Doma měli děti u babičky a posílali peníze. Děti neviděli už sedm let. Kdo ví, jak dlouho zůstali, ztratil jsem na ně kontakt. Lidi často měnili mobilní čísla. Telefon domů neměl každý.
Ten rok, co jsem strávil v USA, mi dal čas na přemýšlení. Po návratu do ČR jsem znovu zkusil Vš, znovu nepřijat pro vysoký počet uchazečů. USA mě bavilo, protože jsem mohl našetřit a procestovat trošku státy a ještě mi zbylo. Přítelkyně, nebo už expřítelkyně letěla zpět do USA, neboť v posledních pár měsících jsme měli nějaké neshody a i když jsme cestovali spolu, už jsme spolu nebyli. Potkala jakéhosi maníka a zhodnotila rychle situaci. Proto si letěla domů vyřídit všelijaké papíry. Pak si ho vzala a stala se z ní Mrs. X. Doteď mi občas napíše. Nevím, jestli je happy nebo ne. Nezní tak, ale přizpůsobila se zcela americkému stylu života.
Nějak jsem neměl chuť do hledání si práce v Česku, vztah se rozpadl. Proto jsem učinil rozhodnutí.
I já se rozhodl vrátit a zůstal jsem ještě skoro tři roky. Bylo to tehdy jednoduchý, přijet na turistický vízum, který platilo 6 měsíců. Pak se zažádalo o prodloužení na dalších 6 měsíců. Většina lidí dostala prodloužení. Pak se jelo na pár týdnů domů a pak znovu. Někteří ale zůstávali dýl a přetahovali vízum. Málokdy se na to přišlo a lidi si dávali bacha.
Na imigračním na letišti mě to bavilo. Když člověk přiletěl, ptali se zběžně na důvod. Spousta lidí neumělo ani kváknout anglicky a stejně jim to odsouhlasili. Američtí úředníci neměli ponětí, že průměrný občan Uzbekistánu si nemohl našetřit na letenku, natož aby měl na hotel a dovolenou. To samý Ukrajina a celý bývalý SSSR. Ale průměrný americký úředník nezkoumal, kdo má kolik peněz a kdo tam bude jak žít. Kdyby tehdy a i teď udělali systém jako tehdy Britové na letišti v Praze, tak se většina tzv. turistů do USA nedostane. Neměli dostatek peněz a jeli naslepo dělat načerno. Ovšem to by Američané museli mít ponětí o zeměpise, která země je bohatší a která ne, třeba já sedět v tý šedý kukani na imigračním, tak bych často věděl, kdo tam jede obdivovat Sochu Svobody a kdo jede pro děngy. Ale to je USA, také proto byl trapas, když x měsíců po 9-11 ještě dodali víza pro ty blbce, co napálili s letadlem do dvou věží. Prostě imigrační pod kontrolou... teď to sice přejmenovali, ale velký změny tak nejsou. Pořád jim do země proudí spousty ilegálů a to nejen z Mexika.
