Smrtelně vážná pohádka o Karkulce

Tak trochu jiná verze notoricky známé pohádky se sice drží základní linie děje, jak ji všichni známe, ovšem na tuto kostru příběhu staví mnohdy až bizarní prvky ve snaze pobavit čtenáře, napsal by kritik :-)

Byla jednou jedna holčička a ta nosila stále červený čepec. Proto jí říkali červená Karkulka. Naše Karkulka měla maminku. A Karkulky maminka měla také maminku - žijící, čili Karkulka měla i babičku. A tady začíná náš příběh. 
Babička měla totiž 30. června narozeniny a protože bylo zrovna třicátého a ještě k tomu června, řekla maminka Karkulce: „Karkulko, babička má narozeniny, že jí tam doneseš dort a nějaké to pivo?“ 
Karkulka proti tomu nic neměla, v televizi dávali houby, na facebooku také nikdo nebyl a navíc babička jí vždycky dobila kredit. „Jasně mami,“ odpověděla Karkulka. 
Maminka tedy vše pečlivě sbalila do košíku a milá Karkulka se vydala k babičce. Protože Karkulka byla docela líná, ráda se válela doma a na chození venku jí moc nebylo, vzala to k babičce zkratkou přes les. Jenže...
V lese už nějaký pátek řádil loupeživý, zlý vlk, vlastním jménem Šílený Šakal. To ovšem Karkulka nevěděla. A samozřejmě ten vlk Karkulku potkal.
„Čau holka, kam jdeš?“ zeptal se vlk. Karkulka vlka ještě nikdy neviděla, na tož mluvícího a tak si jen pomyslela, že to je divnej chlápek a že by se měl oholit. A také že s takovým týpkem se vůbec vybavovat nebude. 
„Povídám, holka, kam jdeš?“ zeptal se vlk znovu. „Hele, jdu k babičce támhle do vesnice. A neotravuj, smrdíš,“ odpověděla mu Karkulka.
Vlk se trochu zarazil, tohle nečekal. Ale protože si myslel, že je drsňák, nenechal se zastrašit. Nasadil ten nejmilejší úsměv, jakého jsou vlci schopní a téměř zazpíval: „A proč se táhneš takvou dálku, kotě? A ještě s tou proutěnou krabicí?“ 
Vlkova drzost Karkulku dopálila. Takhle drzýho blbečka ještě nepotkala: „Co ti je po tom, jestli má babička narozeniny? Už jsem Ti řekla, ať mě necháš bejt, že smrdíš.“ 
Vlk už byl zase ve své kůži a nenuceně, jakoby sám pro sebe, pronesl: „Narozeniny a bez kytky? Tfuj, to je ostuda.“ Pak se otočil a jako náhodou odběhl přímo směrem, kde byla louka, plná nádherných kytek. 
Vlkův záměr se povedl, karkulka mu skočila na lep. Zastyděla se a protože zahlídla ty květiny, jak koukala za vlkem směrem k louce, vydala se nějaké aspoň natrhat. Když to vlk viděl, ušklíbl se, zachechtal a pelášil k babičině domu, jak jen uměl. 
Když dorazil, zaklepal na dveře. „Kdo je?“ ozvalo se zevnitř. 
„To jsem já, Karkulka,“ zaskřehotal vlk vysokým hlasem. Jenže ani nemusel. Babička byla hluchá jako poleno a zavolala: „Tak pojďtě dál, paní pošťačko,“ a odemkla dveře.
Vlk na nic nečekal a jen se ve dveřích objevila první škvíra, rozrazil je a milou babičku sežral i s berlema. Honem se vydal k babičině skříni, aby se mohl za babičku převléci a zamaskovat. A tak si vzal noční košili, paruku, brýle, namaloval si drápy a hubu na červeno a na uši připnul náušnice. Pro lepší efekt si ještě nasadil čepec a brejle. Když koukal do zrcadla, byl se svým výtvorem spokojený. „Jsem lepší, než babička originál,“ pochvaloval si. 
V tom už ale klepe na dveře Karkulka. Vlk honem skočil do postele a zaskřehotal stejným hlasem, jakým předtím napodoboval Karkulku: „Pojď dál, je odemčeno. Není mi nějak dobře a jsem v posteli.“
Když Karkulka vešla dovnitř, až k babičině posteli, spadla jí čelit. Babička říkala, že jí není dobře, ale takhle výborně ještě nikdy nevypadala: „Babičko, ty máš úžasně velký a zářivý oči,“ řekla Karkulka jako první. „A ty krásně plný rty a ten účes,“ rozplývala se dál Karkulka, „vážně hustý!“ 
Vlk, zjevně potěšen Karkulčiným obdivem jeho díla, odvětil: „To víš, lifting obličeje, nějaké pleťové masky a brýle od Okuly. Taky to stálo peněz, holka.“ 
„Ale ty zuby, babi,“ zamračila se najednou Karkulka. „Ty zuby jsou strašný. Vypadáš v nich jako nějakej pes.“ 
V tu chvíli vlka přešla chuť na jakýkoli další rozhovor. O to víc mu však narostla chuť na Karkulku: „Já ti nic vysvětlovat nebudu, já tě prostě sežeru.“ A s poslední hláskou věty udělal chramst a Karkulka byla sežraná. 
„Jako jednohubku,“ zamumlal si vlk. „Něco by to ale ještě chtělo...“ Oči mu padly na tu proutěnou krabici, kterou Karkulka přinesla babičce. 
„Hmmm, dort a pivo. Hlad už nemám, ale pivo bych si dal. Aby mi slehlo,“ řekl si pro sebe a dal tři lahvová najednou. A tak se ten den nažral i ožral. A usnul. 
Ten den ale pro vlka ještě nekončil. Šel kolem soused Bárta. Já vím, že to měl být myslivec. Ale to je historický omyl. Ve skutečnosti to byl opravdu Bárta, ze kterého myslivec jenom často táhl. No a jak šel kolem, uslyšel strašné chrápání. Znělo víc jako chrochtání hrocha, než babička. Nakoukl dovnitř a vidí babičku, sesunutou za stolem. Jenže jsou na ní divné dvě věci – je dneska neuvěřitelná kočka a děsně, ba až brutálně chrápe. Zatřásl tedy s babičkou. To ještě nevěděl, že na to, co bude následovat, bude chtít navždy zapomenout.
Vlk, jak byl ožralý, se poblil. Na první blinknutí Karkulku, na druhé babičku a na třetí berle. Teď tam proti sobě všichni čtyři stáli a civěli na sebe. Vlastně kromě vlka, ten ležel. Byli osliznutí, smradlaví a vyjevení. No ušetřím Vás dalších podrobností. 
Ale jak naložit s vlkem? „Co psí guláš?“ zeptal se Bárta. „Snad vlčí, fuj,“ odpověděla babička. Karkulka nenavrhovala nic, jen do vlka kopala. „Já jsem ho ulovil, já si ho sním klidně sám. Maucta,“ oznámil Bárta, naložil ožralýho vlka na rameno a odešel domů. O té doby nikdo ani vlka, ani Bártu neviděl. Bůh ví, co se stalo. A babička s Karkulkou? Ty si daly ten dort.