Zkouška sirén.

První středa v měsíci je zkouškou sirén. U nás se v poledne rozezní tři. Ty dvě normální ve fabrice a na hasičárně, ta třetí nově v městském rozhlase. Ta je divná, protože nekolísá. Správná siréna musí kolísat, aby budila hrůzu.

 Vzpomínám si na ustaranou tvář mé mámy, když začali houkat, strhla z věšáku něco teplého na mě, popadla mě a šup se mnou přes ulici naproti do pivovaru. Táta někdy za námi doběhl z náměstí, kde pracoval, Benešov není velký a hlavně pivovar je kousek od centra. Většinou ale byl táta skoro pravidelně doma na oběd, protože US Air Force bombardovali v poledne. Jejich zájmem ale byla převážně válečná výroba v říši, rozhodně ne benešovský pivovar. Po doznění sirén se vždycky čekalo u vchodu do pivovarských sklepů, kdyby něco. Nás dvouletou omladinu nechali pobíhat po pivovarském dvoře, vždycky měli připraveny nějaké špunty do sudů, za kterými jsme se honili. Válka byla docela zábavná. Pak odhoukali, což z pohledu z vesmíru znamenalo, že Amíci, ti nesestřelení a přeživši, otočili Liberatory s vidinou, že večer budou kolem piána popíjet whisky. Z našeho pohledu to znamenalo návrat domů na vystydlý oběd. Do večera už byla nuda; Britové bombardovali až o půlnoci, ale ti by Benešov nenašli ani s baterkou. 
Dalších pět desetiletí, když někde hořelo, vždycky uváděly moji mámu kolísavé zvuky sirén do stavu podivného strachu. Zatímco já jsem vždycky čekal, jestli se odněkud nepřikutálí pivovarský špunt.