Vzhůru nebo dolů?

Ekonomický růst se zdá nezadržitelný. Ale mají mít lidé na planetě všeho víceméně stejně? Nebo se máme uskrovnit my Evropané a počkat, až nás ostatní doženou a předběhnou, protože my máme mít morální zábrany k tomu stoupat vzhůru?

Často teď před námi vyskakuje otázka, kam se to naše planeta řítí. Planeta samozřejmě obíhá po předepsaných drahách. Pokud by se někam řítila, tak se to nejspíš dozvíme pár tisíc let dopředu a budeme se moci na to připravit. Otázka nezní, kam se řítí planeta, ale kam se řítí lidstvo. Ty dva eposy dvacátého století byly strašlivé, ale uvědomili jsme si, že další válka už by stihla zničit všechno živé, možná i Boha.  Omezili jsme se na lokální konflikty, vzájemné odstrašování a terorismus.

Jsou ale před námi další hrozby. Planeta se přelidňuje. Nedokážeme tolik lidí nasytit. Ničíme si zdroje a ničíme přírodu. Planeta se otepluje. Závěr: musíme se uskrovnit.

Pravda je, že vývoj lidské společnosti míří vzhůru, k uspokojení společnosti i jejích jednotlivých členů. Máme se líp a líp. Otázkou je, jestli se to na tom omezeném prostoru dá zvládnout. A kam míří a kde skončí to vzhůru. Všechny společenské systémy, od kapitalismu k socialismu se onoho vzhůru vytrvale držely a drží. Někdy se to i daří. A všichni lidé chtějí, touží a požadují, aby se měli líp. Odkládání lepšího života směrem do posmrtné budoucnosti jsme odložili k jiným starožitnostem.

Čím dál víc se objevují lidé, kteří tvrdí, že bychom se měli začít uskrovňovat. Vedou je k tomu důvody sociální, multikulturní nebo chiliastické. Odvrhněme luxus, zbavme se zbytečností, žijme skromněji.

V této chvíli se vynoří pudl a jeho jádro. Co to znamená – žijme skromněji? Máme přestat prahnout po některých věcech, které naši předkové neznali? Slušný dostatečně velký byt se všemi vymoženostmi, co ulehčují život? Jídlo nejen kaloricky dostatečné, ale i chutné a zajímavé? Osobní automobil? Věci, kterými můžeme realizovat své koníčky? Cesty k mořím a poznávání cizích měst? Hodně knížek a dalších věcí, které nám dělají radost?

Kde je ta hranice, co máme odvrhnout a co si máme ponechat ke skromnému, ale normálnímu životu? Na tu hranici se ptám!

A ještě jedna otázka? Mají mít lidé na planetě všeho víceméně stejně? Nebo se mají uskrovňovat v poměru, jak na tom byli včera? A kdo lidem v Bangladéši půjde vysvětlovat, že i oni se mají začít uskrovňovat?

Nebo se máme uskrovnit jen my Evropané a počkat, až se ostatní přelijí přes naši úroveň, protože my máme morální zábrany k tomu stoupat vzhůru?

Nevím, nemám na všechny tyhle otázky odpověď. Jen tuším, že jakýmkoliv fanatismem svět nezlepšíme, ale poděláme. Jako už jsme to jinými fanatismy v minulosti dokázali.