Vlastenectví

Směsice Keltů, Germánů, Západních Slovanů, Židů, Němců, které sem natahali čeští králové, možná i nějaký lovec mamutů, a ještě několik dalších etnik, co vytvořili dohromady český národ. Ten měl dlouhá staletí vůli nezaniknout.

Podle titulu knihy českého klasika byli v devatenáctém století čeští vlastenci poněkud zapadlí. Ale zase jedině jim můžeme vděčit za to, že český národ uchovati ráčili. Bez nich bychom asi dnes hovořili úplně jinou sprache a řada našich předků by padla u Stalingradu.

Šlo jim to klopotně a malými krůčky, těm našim prvotním vlastencům. Krameriovy noviny vycházely v nákladu 450 kusů, venkovští vzdělanci zapisovali lidové písně, Palackého Dějiny národa českého byly napsány v němčině, a když chtěl někdo dát velkou vlasteneckou ránu, všichni se na něj sběhli a Rukopisy (Královédvorský a ten druhý) mu snědli. 

Pak národ sílil divadlem, prodanými nevěstami a starými pověstmi českými. Moc toho nebylo, ještě že měl babičky.

Historie Čechů nebyla nijak bojovná, žádný Král Artuš, Nibelungové nebo Ilja Muromec. Češi se nejčastěji se všemi dohodli, nanejvýš přicmrndávali na cizích bojištích za cizí zájmy. 
No husiti… to bylo spíš náboženské nebo – jak tvrdili komunisti – hnutí sociální, národ nic moc, ale zase stáli jsme proti všem. Ani Jan Amos nezůstal vlastenecky na rodné hroudě, přednost měla ideologie podobojí.

Padlo Rakousko i s Uherskem, my vdechovali svobodu. Ale přišli jsme o nepřítele. To nám umožnilo se hádat mezi sebou, což vydrželo do dneška.

Síla vlastenectví vyrostla v osmatřicátém. Jenže velmoci se dohodly jinak a ani tři miliony sudetských Němců se necítilo příliš českými vlastenci. Tak se vlastenecky bojovalo u Bílé Cerekve, u Tobruku a v českých bombardovacích perutích nad Říší.

Začalo se mluvit víc o internacionalismu a dozvídali jsme se, že vlastenectví znamená hlavně milovat Sovětský svaz.

Se zvonky klíčů se měnilo vše, chtěli jsme jinak žít, chtěli jsme jinak se mít, chtěli jsme ke svobodě i k blahobytu, prostě na Západ. Zase jsme přišli o společného nepřítele a obraceli se jeden proti druhému.

Najednou byl i prostor pro všelijaké zvlášťňoury. Nic než národ, Čechy Čechům, znělo na náměstích. Holohlaví chasníci se vlastenecky houfovali za účelem zmlácení nějakých cikánů. Nějak jim ty lebky nastydly nebo si policie po dlouhém váhání začala vědět rady.
Vstali noví bojovníci. Ti už nevzhlížejí k Adolfovi, ale směrem na východ. Na rozdíl od holohlavých uličníků zasedla jejich rasová nenávist do poslaneckých lavic. A tak společně s třídní nenávistí komunistů se snaží točit kormidlem naší politiky. Dál od Evropy, víc na Východ. Útočit na lidi jiné rasy nebo jiného smýšlení naše zákony zakazují. Ale prosím vás, kdo by se tím zabýval, když jde o národ.