Trochu Orwell.

Můžete se tisíckrát zaklínat, že i jiné země mají problémy. Jistě. Ale jen my jsme na neslavném vrcholu pyramidy, nejhorší v Evropě a nejhorší asi i na světě. Záleží to na dvou faktorech. 

Staré lidové moudro praví: Kdo pil, umřel. Kdo nepil taky. Jak z pohledu dneška?  Jsme národ šikovných lidí, ale řídí nás nemehla. Do třetice: Mohli jsme si vybrat mezi nízkým počtem obětí za cenu drastických restrikcí a vysokým počtem obětí za cenu pokračování normálního života. Ve výsledku máme díky vládě vysoký počet obětí při drastických restrikcích.

Můžete se tisíckrát zaklínat, že i jiné země mají problémy. Jistě. Ale jen my jsme na neslavném vrcholu pyramidy, nejhorší v Evropě a nejhorší asi i na světě. Na to, abychom dosáhli takových „úspěchů“, nepotřebujeme zvláštní geografické nebo klimatické podmínky. Záleží to na dvou faktorech. Těmi jsou lidé a vláda.

Vláda je sbor složený z osob bez odborných schopností, jejichž jedinou devízou je loajalita k premiérovi a oligarchovi v jedné osobě. Příklady kopanců, opomenutí či nesmyslných rozhodnutí, najdete na každém kroku. Některé hlasy je berou v ochranu s tím, že jsou to jen vykonavatelé nesmyslných příkazů premiéra, které se kříží mezi zmateným zachraňováním potápějící se lodi a populistickým snažením o voličské hlasy.

Lidé na začátku jarního poločasu ještě vládě jakž takž s rezervou věřili, ale s narůstajícím množstvím chyb, nekomunikace a lží ta důvěra klesala k nule. Opatření se zpřísňují, vláda se nedrží ani vlastních pravidel a posílá policii na ty, co někde na kopci staví s dětmi sněhuláka. Pravidla nemají žádnou logiku a nikdo je ani nevysvětluje. Vyrůstá kolem toho pocit, že kluzká pravidla mohou být v případě potřeby použita proti někomu, kdo bude „zlobit“. Trochu Orwell.
Pro část občanů je to zatím stále ještě převážně nepohodlí, omezování a ústrky. Ale pro jiné je to už záležitost přežití. Úspory zmizely, nezaměstnanost roste. Pomoc státu je nedostatečná, pomalá a příšerně byrokratická (ministryním a úředníkům jde víc než o pomoc potřebným o ostražitost, aby neproklouzl někdo bez nároku). Napětí narůstá. Češi nepůjdou na barikády. Ale může se stát, že jednoho dne se na vládu a na všechny ty zákazy a příkazy prostě vykašlou. Všichni nebo většina. Zvlášť když sledují, jak na pravidla dlabou Hnilička, Šlégr, Havlíček nebo Monika, a nic se neděje. Takový zákaz cest z kraje do kraje nebo hermetické uzavírání některých okresů je už hodně za, a cokoliv podobného může být tou rozbuškou.

Pak už nebudou pomáhat vládní výzvy a prosby, ani represe. Bude to vláda, která už nebude vládnout. Zatím to ještě předstírá.