Třicet jedna hrází.

Svět sčítá mrtvé a pomalu se vrací k normálu. Vyslechneme si teď pár spikleneckých teorií o tom, kde se ten vir vzal, ale hlavně poneseme následky rozvrácené ekonomiky.

Ovšem teď už je čas na důležitější věci, než je rozpad hospodářství a zástupy zemřelých. Studenti po Evropě zas vyrazí na náměstí protestovat proti oxidu uhlíku a také představitelé Evropské unie už oprášili svůj New Green Deal, který budou realizovat z peněz všech. My ostatní tušíme, že céódvě možná není ten největší problém. Naší hlavní zejména domácí bolestí je cosi jiného: sucho. Prý je letos největší za posledních pět set let. Ono to bude spíš takové novinářské klišé, které už si osvojují i kIimatologové. Silně pochybuji, že to nějaký vědec každý den, pět set let po sobě měřil. Naši předci měli před půltisíciletím asi úplně jiné starosti, kupříkladu jak ubránit kopec Vítkov před Zikmundem šelmou ryšavou.

Když si odmyslíme novinářskou nadsázku a povinné strašení, je to asi vážné. Teď přišlo pár slejváků a někde i povodeň a na sucho je rázem zapomenuto. Jenže za nedostatek vláhy můžeme ze všeho nejvíc my lidé. To ví dnes už v Česku každý, že rušit meze a remízky, meliorovat mokroty, pěstovat monokultury a zcelovat obrovské zemědělské plochy v zájmu vyšších zisků, byla kravina. Taky víme, že rovnat a betonovat koryta řek, aby všechna voda od nás co nejrychleji odtekla do Hamburku, Štětína a Konstanty, nebylo moudré.

Co s tím?

Koryta řek už nikdo do původní podoby nevrátí. A možná ani není o co stát. Nejdůležitější je vracet krajinu do formy, která by udržela vodu hlavně v půdě. Což znamená napravit všechny zločiny proti přírodě vypočítané v předchozím odstavci. Znamená to ovšem spoustu drobné i větší práce, náklady a snížení zisků zemědělských podniků, hlavně těch největších. A protože ty největší vlastní vedle premiéra také ministr zemědělství, vyrazilo jeho ministerstvo do protiútoku. Postavíme přehrady! Velké množství přehrad! Což je v současném plánu 31 kousků.

Budeme se zabývat přehradami a na to ostatní se tiše zapomene a agromagnáti budou mít klid. Navíc: jen příprava takové stavby je při našem tempu stavění záležitost tak na deset let. Přidejte tahanice s protestujícími obcemi, občany a profesionálními ekoaktivisty. Pak ještě řada let vlastní stavby. Až se začne napouštět, už tady nebude ani ministr ani my. Možná, že na cestě k přehradám to všechno někdo přehodnotí a dělat se nebude nic. Nebo se s velkou slávou postaví dvě tři hráze. Složitě a nákladně a třeba ani do nádrží nebude dost vody.

Ale hlavně se podaří odvracet pozornost od oněch úprav krajiny nutných k jejímu zavodnění. A zisky nebudou ohroženy. Po nás … sucho.