Křičí to na vás ze všech stran: Musíme začít šetřit. Ten konflikt postihuje jak jednoho človíčka, tak celou populaci. Kde je ta hranice, kam až má šetření dojít? Určí to jedinec sám, nebo mu bude doporučeno? Nebo mu bude nařízeno?
Lidstvo se rozvíjí stále rychleji, nikdy nebyly takové možnosti pokračujícího vývoje. A nikdy jsme se – aspoň v části světa – neměli tak dobře jako dnes. A zároveň se ozývají názory a výzvy, že pokrok se nedá hnát do nekonečna, že planeta s tím nedokáže držet krok. Slunce, oteplování, nedostatek vody, možný nedostatek potravy, ničení přírody, krajiny i živočišných a rostlinných druhů. Přibývání lidí na planetě.
Ty výzvy jsou už dost hlasité. Jsou neuspořádané a někdy i trochu zmatené, i když si jejich autoři myslí opak. Ale výzvy sílí a slévají se do jedné hlavní myšlenky: Musíme začít šetřit.
Nehýřit fosilními palivy (jednak pro to, že dojdou, a pak i kvůli strašáku CO2). Šetřit s vodou. Změnit způsob výroby potravin od způsobu obdělávání a chemizace polí až k veganským návrhům opustit živočišnou složku, protože zvířata „prdí metan“. Snižovat dopravní nároky zvláště u individuální dopravy. Necestovat pro nic za nic.
V této chvíli se vynoří konflikt, který postihuje jak jednotlivého človíčka, tak celou populaci. Kde je ta hranice, kam až to šetření má dojít? Rozhodne se pro tu míru úspor jedinec sám, nebo mu to bude doporučeno? Nebo mu to bude nařízeno?
Obávám se, že první dvě možnosti jsou v reálu neprůchodné. Člověk si za posledních minimálně sto let osedlal prudký vývoj všeho, který mu nabízí žít nesrovnatelně lépe, netrpět nedostatkem, užívat pohodlí, osobně se rozvíjet. I ten nejuvědomělejší jedinec se těžko bude vzdávat čehokoliv, když by ho to vracelo – obrazně řečeno – směrem do jeskyně. A lidé v chudším světě se rozhodně nebudou chtít zbavit perspektivy lepšího života.
Doporučení, nabádání, výchova ke skromnosti i propracované ideologie na tom nejsou o nic lépe. Mohou fungovat chvíli. Protože budou nové a neokoukané. Ale brzy to unaví i nadšence natož lidi nepřesvědčené stoprocentně. Otázky proč já ano, když ten druhý ne, a proč já víc, když druzí na to kašlou. Ostatně jednu takovou ideologii jsme zažívali čtyřicet let a jak to dopadlo!
Zbývá tedy třetí možnost: prostě se to šetření nařídí. Což není jen tak. Seberte lidem jejich výhody a svobody. Většina se zvedne a půjde protestovat. Demonstrovat. Stávkovat. Nebo něco ostřejšího. Bez diktatury, striktních zákonů a silných represivních složek k žádné změně nedojde.
Pak se ovšem musíme sami sebe zeptat, jestli tohle chceme.
