-Docela dobrý trénink na válku, řekne Vladimír skrz roušku. Potom si ji nadzvedne, a upije kus piva. Sedíme na sluníčku, karanténu na jaro nikdo zatím nevyhlásil, a tak ho vdechujeme plnými doušky.
Jsme z toho oba tak u vytržení, že si Vladimír ani nezapálil. Což jde přes roušku stejnak blbě.-Ani ne, namítnu. Všichni se vždycky připravují na minulou válku. I nás tak dlouhé roky připravovali. Jen si vzpomeň na pláštěnky a igelitové pytlíky na botách. Jenže k čemu ti to dneska je? Utečeš před virem, když si lehneš patama k výbuchu?-Války jsou dnes jinak, pokračuje a já napjatě čekám, jak teda ty války jsou. -Už nejsou fronty.Chytám se: -Ano, nejsou fronty, toaletního papíru je dost, takže se z nějaký války neposerem.-Nejsou fronty. Čtyřicet dělových hlavní na kilometr. Nepřítel před námi neprchá. Nepřítel je neviditelný.Pochopil jsem:-Nepřítel je neviditelný. Obyčejný palestinský civil. Nenápadný, ale opásaný. A nastoupí v Jeruzalému do autobusu.Z Vladimírova výrazu poznávám, že jsem ho asi neměl nechat nastoupit.-Hned za ním nastoupí revizor. Vladimír to má vždycky promyšlený. -A protože terorista nemá jízdenku, tak ho vyhodí z autobusu.-A sedmdesát dva panen je v hajzlu, doplňuji.-Nejen to. Představ si tu ostudu: „Velký muftí, sorry, vlezl jsem do toho autobusu a vyhodil mě revizor“.-Jasně. Mossad sleduje mobil, najde podle něj teroristu. Takže už není tak neviditelný. Ale to malé chlupaté nic teď a tady je opravdu neviditelné.Zamyslí se: -Co teda s tím? Ti mrňousové nemají ani mobil!-Nosím roušku, myju si ruce mýdlem a po každém setkání s nějakou lidskou bytostí si dám panáka slivovice.-Dobře činíš, říká Vladimír zamyšleně. -Jenže dělají to tak všichni? Číňani už vědí, že netopýři by se neměli jíst bez náležité tepelné úpravy. Ale víme to my? Poučil nás někdo, že nemáme jíst ty poletuchy za syrova? Snad v tom Evropská unie udělá pořádek.Dopili jsme pivo a rozhodli jsme se, že na tu EU zatím čekat nebudem. Zkontrolovali roušky a vyrazili směrem k parku. Jaro se vylilo do ulic.
