Zážitek z televize si dopřávám velice zřídka, ale tenhle byl nádherný. Nasvícená Eiffelovka, úžasný koncert a údajně se tam sešlo půl milionu lidí (půl roku po Charlie Hebdo). Všichni se radovali. Francie slavila státní svátek.
My jsme na tom jinak. My neslavíme nic. Neumíme to. Přitom svátků – důležitých okamžiků tohoto národa, oficiálních i neoficiálních – máme plno. Jen jaksi…
Vezměme to po řadě.
Prvního ledna slavíme rozchod se Slováky.
Velký pátek v nejateističtější zemi Evropy je trochu divnost. No budiž, bude delší víkend.
První máj. Odporná vzpomínka na komunisty. A slavit práci nemají moc důvodů ani ti, co ji mají, ani ti, co ji nemají.
Konec druhé světové v Evropě. My jsme ji moc nevyhráli a taky Rudá armáda k nám dorazila, když už bylo v Praze dobojováno.
Věrozvěsti ze Soluně? To radši ne! Ještě že to nedopadlo, to bychom byli s Východem spojeni i nábožensky a psali azbukou.
Upálili nám Husa? Taky žádný důvod k radosti. Hlavně proto, že pak naše hordy vraždily, loupily a ničily.
V září máme jásat, že nám zabili knížete?
Na konci října si připomínáme vznik republiky, kterou nám dvakrát ukradli a nakonec jsme si ji sami rozbili.
17. listopad nám konečně přinesl svobodu. Mladí netuší, co se to slaví, staří na to dílem hudrují a plivou a dílem dělají všechno pro to, abychom o tu svobodu zase přišli.
I když ta trocha tradic ještě nezanikla, Vánoce jsou hlavně od toho, abychom naplnili pokladny hypermarketů.
A o týden později se zřežeme do němoty, abychom v kocovině oslavili rozchod se Slováky.
Ve většině těch svátečních dní se připomíná, že něco bylo špatně. A to ještě (zatím) neoslavujeme Bílou horu, Mnichov nebo jednadvacátý srpen. Všichni nám ubližovali, nikdy jsme nic významného nevyhráli. A když už se povedlo něco v malém, tak legionáře jsme pomlouvali, letce z Anglie přímo zavírali a po bratrech Mašínech pliveme. Pozitivní dějiny nemáme skoro žádné. Francouzi zbourali Bastilu. My jsme si StB nechali.
Nebylo by lepší celonárodně slavit raději první jarní den, začátek prázdnin nebo letní slunovrat? Nebylo! My Češi bychom si i tyhle svátky dokázali zprasit. Na každé radosti by asi nejdřív hledali, co je na tom špatně.
A tak kus národa čeká, až jednou za dvacet let vyhrajeme nějaké Nagano, a pak proskáče Staromák.
