Prarodič číslo dvě.

Mám dvě vnučky a čtyři vnuky. Musíte uznat, že v tomto ohledu mám být proč na sebe pyšný. (Číslo šest jsem si stanovil jako limitní, a tak si od jisté doby už dávám pozor.) Snažíme se být řádným dědečkem a babičkou, i když nikdo z nich nás tak neoslovuje. Říkají nám Juppe a Hanko. Ale to nevadí, všichni vědí, že jsem jejich děda. Dokonce jediný.

Jak tak sleduji zprávy ze světa, dozvěděl jsem se, že ve Francii (a možná už i někde jinde na Západě, nebo se to aspoň chystá) se už nějakou vyhláškou nebo nařízením neříká pere a mere, totiž táta a máma. Správně je teď RODIČ 1 A RODIČ 2. Proč to tak je, je asi všem jasné. Mere může být klidně chlap, kdežto pere ženská. A nakonec proč by táta nemohl být mámou a máma tátou, že? Je ovšem taky klidně možné, že ti dva povivší dítko, nejsou ani to, ani to druhé.

Uvědomil jsem, že nové pojmy zavádějí ve věci jasno, systém a pořádek. A že je jen otázkou času, kdy to moudré opatření zavítá i k nám. Určitě nepřijde samo. Příkladmo – když se drobeček narodí do rodiny, kde už bude mít bráchu a ségru. Od nyní ovšem Sourozenec 1 a Sourozenec 2. 

A taky mi docvaklo, že už vlastně nejsem děda, ale PRARODIČ číslo to a to. My jsme s Hankou docela prověřená sestava, takže se o prvočíslo určitě nebudeme hádat. Já budu Prarodič číslo dvě. Jednak číslo jedna má mnohem větší zodpovědnost, a pak taky moudřejší ustoupí. Číslo jedna bude s vnoučaty jedna až šest řešit – pro případ, že se zrovna vyskytnou u Prarodičů jedna a dvě – zdravé a chutné stravování, dodržování základních hygienických návyků nebo krácení zlomků. A taky foukání na bebíčka nebo zvládání emocí a vůbec vztahové záležitosti. A Prarodič 2 bude na blbinky, lepení modelu Karlštejna nebo vyprávění, jak to bylo, když jsme na vandru v Rumunských horách potkali medvěda. Prostě všechno bude harmonicky vyváženo podle genderově korektních pravidel.
Budu DVOJKA!

(Kocourkov pod Řípem)