Pomník na kraji Prahy.

Ten, kdo přemýšlí, co to vlastně žijeme a odkud se to vzalo, se zajímá o historii. Ten, kdo přemýšlí o historii, tuší, že neexistuje jediná pravda a snaží se ji nehledat jen v tom, co do něj nalily hodiny dějepisu v normalizaci.

Ve třicátých letech minulého století uzavřely dvě agresívní mocnosti s agresívními ideologiemi dohodu, jejíž hlavní náplní bylo rozdělit si všechen prostor mezi nimi. Jak řekli, tak udělali. (Mezitím ve vzájemném souladu masakrovali Židy a masakrovali v Katyni, stavěli koncentráky a stavěli gulagy.)

Pak už jim tohle nestačilo a chystali se na toho druhého. Ten ze západního směru byl o několik týdnů rychlejší. Ne že by malíř pokojů byl lepší stratég než zběhlý kněz. Jenže Sovětský svaz v té chvíli neměl armádu, která by ho bránila. Byla špatně vycvičená, mizerně vyzbrojená a vystrojená. A hlavně stalinské čistky ji krátce před tím připravily o velitele, někde až po vedení pluku. Vojáci neměli čím střílet, ale nesměli ustupovat. Tak je tanky Wehrmachtu snadno obklíčily a zajaly je po desítkách tisíc. Německé zajatecké tábory na východní frontě se moc nelišily od koncentráků, jak je známe. Hladovělo se tam a houfně umíralo. A když Němcům pak už hodně teklo do bot, přišel nápad zajatce ozbrojit a jejich formace použít k zalátání mezer v německé frontě. Kdo by nechtěl uniknout z lágru, kde byl jen hlad a smrt. (A to ještě netušili, že všichni zajatci osvobození Rudou armádou poputují rovnou do gulagů.)

Všechno se to protahovalo a teprve v druhé polovině dubna 1945 (zapamatujte si ten čas) byli zformováni a nasazeni na břehu Lužické Nisy, někde kousek od Frýdlantu. Jenže brzy zjistili, že vedle nich žádné německé útvary nestojí, kdo měl aspoň panzerfaust byl stažen k obraně Berlína. Tím válka pro Vlasovce skončila. Začali ustupovat přes Čechy směr americký sektor.

V Praze zrovna propuklo povstání (a neskončilo jako 28. říjen 1918 zamalováním německých nápisů). Tekly potoky krve, oddíly SS mířily na Prahu ze všech stran. Koněv byl v Berlíně, pomoci nemohl. Američané byli dvě hodiny cesty, pomoci nesměli, protože Jalta. Vlasovci byli v tom prostoru jedinou organizovanou vojenskou silou. Rozhodli se městu pomoci. Můžeme se dohadovat, jestli se snažili vylepšit kádrový profil nebo si to chtěli před koncem vyřídit s Němci za všechna příkoří.

Byli to oni, kdo Prahu zachránil. (Koněv do města dorazil, když už všichni Němci byli u Příbrami.) Tři stovky jich při tom padly. Nemají hroby, nikdo neví, kde jsou pohřbeni. Ruští vojáci šli po hodinkách, vlasovci do gulagu.

Přes čtyřicet let nám jejich existenci i zásluhy zamlčovali. Zkuste si otevřít jakoukoliv dějepravnou knihu z té doby. Polistopadoví historici, pokud nějací nezasažení minulou ideologií byli, měli jiné starosti, a i pro ně byl tohle horký brambor. A někteří do nás hustí lži, jak vlasovci v září 1944 (!kdy ještě neexistovali) pomáhali potlačit povstání ve Varšavě. A pak přijde bývalý bulvární novinář, jedněmi nenáviděný a jinými posmívaný, a udělá to, co měli politici udělat už dávno: postaví vlasovcům pomník. Ti s rudými mozky na něj plivou, ti z Moskvy vyhrožují. Kdokoliv, kdo nejede podle kremelských not, je fašista. A národ je jako ve všech případech rozdělen na dvě půlky.

Pavle Novotný, díky!