O jediných pravdách

Starší generace, která prožila podstatnou část života v socialismu, má jednu velkou výhodu: nevěří nikomu, kdo hlásá dobro pro všechny. Víme, že ten, kdo dobro slibuje, bude jednou na všech požadovat, aby ono dobro – jím nalinkované – bez odporu přijímali. Kdo ne, bude vyobcován nebo aspoň pro začátek řádně zesměšněn a potupen.

Kolem nás zuří válka o klima. Pokud to člověka zajímá (a mělo by), měl by naslouchat vědcům – klimatologům. Ti mohou mít nejrůznější teorie i výsledky (zatím nedlouhých) pozorování. Z nich vyplývají nějaké závěry o stavu a vývoji planety.  Ty se mohou shodovat, přibližovat se navzájem nebo se lišit. I pro laika by měl být samozřejmě přístupný přehled těch teorií i závěrů.

Je tu ovšem ještě další vrstva – aktivisté. Ti nejsou ve věci klimatu fundovaní, ale jak z názvu vyplývá, jsou velmi aktivní. Stejně jako v řadě jiných oborů obsahu těch vědeckých poznatků příliš nerozumějí a vybírají si vždy jen pár bodů, které pak mění na hesla. A hesla jsou základem ideologie. Společnost už se pak přestává orientovat ve spleti vědeckých poznatků a je krmena slogany. Je to výhodné pro všechny tři strany; vědci nejsou rušeni, mohou v klidu bádat a psát žádosti o granty. Pro veřejnost je to jednoduché, a tudíž stravitelné. A konečně aktivisté jsou vůdčí silou debaty, která být debatou přestává. A od protestů s transparenty přes neziskovky se posunují na úřednické židle a odtud až k vrcholům politiky.

Najdou se oponenti a šťouralové, kteří odhalí nějaké slabiny a nesrovnalosti. Nebo nějaké podávání pravd bez důkazu. Okamžitě jsou dehonestováni a upozorněni, že přece „téměř všichni vědci tvrdí, že…“, „Kdo tohle nechápe, tak si taky myslí, že Země je placatá“.

Se vší korektností se do světa vysílá ta správná a jediná pravda. Ta, která míří k dobru všech. A všichni, o jejichž dobro se jedná, jsou povinni se tou pravdou řídit.

Jenže ta korektnost zametající diskutující a jejich nevhodné myšlenky někam pod koberec teď už nemá dřívější sílu a drolí se. To je ta zkušenost z komunistického režimu, kdy jste si mohli myslet, co jste chtěli, ale mluvit a jednat jste museli podle ideologického vzorce.  Můžete si myslet, že přeháním, že srovnávám nesrovnatelné. Mladí komunisté ve třicátých hlásali dobro pro všechny, aby o dvacet let později posílali lidi jiných názorů na smrt a do kriminálů. 

Teď už se mohou říkat i jiné a třeba opačné názory. Ti, co byli v diskusích většinoví, najednou zjišťují, že už jejich jediné pravdy nejsou jediné. Je dovoleno říkat i jiné.
Dokážeme si představit, že by aktivisté rozhodovali, jak má třeba probíhat operace srdce?