Nejsou mravenci. Ani v kredenci.

Je to divné. Na naší zahradě nejsou mravenci. Každý rok jsem sledoval jejich promyšlené trasy, po který pochodovali. Občas jsem je pozlobil. Do trasy, která původně vedla trávou a kamením, jsem položil hadici. Samozřejmě jsou dost chytří na to, aby se neplahočili terénem. Vylezli na hadici a to se jim to šlapalo. Jenže hadice se po deseti metrech otáčela zpátky a vedla přesně do míst, kde mravenci nastupovali. Nestačili se divit, hlupáčci.

Letos jsem zatím neviděl ani jednoho mravence. Ani na jejich vyšlapaných trasách ani na hadici. Odklopíte na zahradě kámen a nic. Žádné mravenčí sídliště jako kdysi. Mravenci zmizeli. Asi se odstěhovali.

Co mě taky diví, že nejsou u nás ani vosy. Dřív jsem napočítal každé léto tak tři čtyři vosí hnízda. Ne, že by mi vosy chyběly. Ale začíná mi chybět rovnováha.

Občas vylovím osamělou včelu z bazénu, aby nám ho celý nevypila a nemuseli jsme dopouštět vodu. Ale jinak mi letos připadá poněkud bezbroučno. Ani klíště jsem letos ještě nechytil.

Pravil Einstein – a tomu je co věřit – že až vyhynou včely, vyhynou za nějaký čas i lidé. Ta informace je docela vážná a vůbec není dobré ji brát jako relativní. I když to tvrdí Albert.

Doufám, že relativní je pouze momentální nedostatek hmyzu a že naši vnuci budou moci házet mravence holkám za výstřih, tak jako jsme to před lety dělali my.