Kam zmizely Daňkovy stromy?

Tuhle písničku jsem slyšel poprvé někdy zkraje osmdesátých let v našem břevnovském Klubu na Petynce. Bylo to v časech, kdy si mnozí, hlavně mladí, začínali uvědomovat, že ve vztahu režimu k naší přírodě je něco špatně.

Tovární komíny zběsile kouřily, severočeská krajina se propadala do jam povrchových dolů, v řekách tekl mazut a krušnohorské stromy umíraly. V těch časech vzniklo Hnutí Brontosaurus, sestávající z mladých, kteří chtěli přírodě pomáhat, sázet stromy, čistit řeky, a taky to dělali bez nároku na odměnu.

Byl jsem u toho dost blízko, jako dramaturg jsem zval na Portu do Plzně tyhle lidičky s láskou k přírodě a na „Brontosauří“ scéně se tam diskutovalo, hledaly se cesty jak na přírodu (a taky samozřejmě zpívalo).

Všichni jsme měli pocit, že pro přírodu musíme něco udělat, i když režim spíš kladl překážky.

Přes to všechno jsme měli tenkrát tuhle Wabiho píseň za přespříliš apokalyptickou. My jsme se mýlili a Wabi předběhl dobu.

Wabi Daněk: Stromy.

Dýmem výfukovým zamořenej svět
uprostřed šňůry vozů pomaloučku vpřed.
Výlet rodinný se koná právě dnes
mý děti chtějí vidět, jak vypadá les.
Už jsem byl s nima skoro všude
a děti louděj, táto, kdy už ten les bude?
Copak já vím?

Dívka z informací, když jsem se jí ptal,
řekla někde jistě bude musíte jet dál.
Prý snad na Moravě nebo u Semil
podle tajné zprávy ještě kousek lesa zbyl.
Proč místo lesa moje děti
nechtějí navštívit třeba skládku smetí?
Těch máme dost.

Ráno až se skončí tenhle divnej sen
obujem si boty-šlapky vyrazíme ven.
Půjdem za nosem a vím, že ještě dnes
najdem třeba skládku smetí, ale taky les.
Pohoří z rezavýho plechu
krásně se vyjímá v kapradí a mechu.
Popel a dým, kdo mi poví, co s tím.

V albu Rosa na kolejích - LP 1984 Supraphon.
foto iDNES.