„Neříkejte, prosím, o někom, že chce zničit planetu, pokud tvrdí že New Green Deal není jediná správná cesta k její záchraně.“
Existuje řada možností, jak přejít v Evropě k čisté nefosilní energii. Vedle solárů a větrníků je to především energie jádra, ať už z velkých zdrojů, tak v budoucích projektech malých místních elektráren.
Ještě pestřejší jsou možnosti automobilového provozu. Ti nejstarší ještě pamatují na auta na dřevoplyn, která jezdila za války a po ní (ostatně v té době se také používaly parní sentinely). Dnes automobily mohou jezdit na LPG, CNG a LNG, jak se všechny ty plynové pohony jmenují. Ve hře je i vodík. A to jsme zatím pominuli benzínové a dieselové motory s extrémně nízkými emisemi podle nejpřísnějších norem EU. Čeká nás také řada nových možností, o kterých se příliš nepíše, protože jsou ne stádiu výzkumu.
Ve světle této široké nabídky je až podivné, proč Evropská komise tak úporně trvá na téměř monopolním řešení aut na baterie. Pomiňme jejich nedostatky, tolikrát už popsané. Ale i tento obor je zatím ještě ve vývoji, zejména pokud jde o služby, logistiku a bezpečnost.
Bezhlavý spěch s jeho výhradním rozšiřováním ze strany EU vzbuzuje značné rozpaky. Přinejmenším v tom, že je to prezentováno mnohem víc jako záležitost ideologická než technická.
Takový spěch a jednostrannost může znamenat něčí zájem na konkrétním řešení. Není v pozadí toho „enviromentálního“ humbuku někdo, kdo začne chrlit elektroauta a současně zlikviduje automobilky se spalovacími motory? Nebo jinak: někdo si vylobuje přijetí evropských předpisů, které ta stará autíčka s výfukem pošle na šrotiště. Mezi chmurné myšlenky se řadí i fakt, že většinu materiálů pro produkci autobaterií zejména v Africe a Asii ovládá Čína. Nejsou kroky Evropské komise cestou k urychlené likvidaci evropské výroby aut a následně celého evropského hospodářství? Záchraně planety to – jak víme – příliš nepomůže a věta, že někdo začít musí, je zločinem kontinentální sebevraždy.
Nebude lepší otevřít všechny možnosti pro zlepšení zdraví planety a neupínat se k jediné? A také se přestat strašit a potom jednat uspěchaně a překotně? A konečně: dát rozhodování o budoucnosti Evropy do rukou odborníků a nikoliv ideologů?
Hledejme všechny možnosti, jak přírodě pomoci (a nejedná se jen o zvyšování teploty). Nepreferujme jedny a nezavrhujme jiné. Důležité ale je, aby ta pomoc vycházela ze souhlasu obyvatel, a ne z papírových plánů úředníků. To by hrozil nejen neúspěch zápolení s klimatem, ale i samotný konec Evropské unie.
