Jsme za vodou.

Když chcete vidět pořádné opevnění, nemusíte jezdit do Verdunu ani na Maginotovu linii, a dokonce ani k českému pohraničnímu opevnění, které tak skvěle posloužilo Wehrmachtu v pětačtyřicátém proti Rudé armádě. Stačí se vydat vláčkem podle řeky Sázavy.

To bylo tak. Když udeřily v roce 2002 Vltava, Lužnice, Otava a Berounka, Sázava se zachovala korektně a moc se nezvedla. Kdyby se bývala přidala, nebyla by před Národním muzeem vidět ani špička kopí svatého Václava. Ovšem o té velké vodě se mluvilo pořád a furt, tak si Sázava řekla, že to taky zkusí. Vybrala si rok 2006, a to bylo v našem městě nad řekou fakt hustý.

Nicméně každá povodeň nakonec splaskne a začnou se vést řeči, co jako s tím. Vodohospodáři poradili, že by stačilo prohrábnout zanesené koryto a voda by měla kam uniknout.

Jak řekli, tak naplánovali. Přišlo ale ALE. Ochránci přírody oznámili, že v korytě žije velevrub tupý, že je vzácný, a že žádné bagry. Moudří města nezatrpkli a zkusili to jinak. Když nejde koryto, budou bariéry. Pár let to trvalo, ale nakonec úřady kývly, Evropská unie přispěla a stavba začala.

Ještě tak před deseti lety vládlo v této zemi přesvědčení, že všechna voda z Čech má co nejrychleji odtéct do Hamburku. Leccos se pro to udělalo a dnes si drbeme hlavu nad vysychající krajinou.

Dnes máme podél řeky vysoké zdi a Sázava si v betonovém kaňonu může dovádět. Výška zdí je asi o dva metry vyšší než hladina historicky nejvyšší povodně. Kdyby to nestačilo, dají se nahoru přišroubovat takové ty zábrany, co mají v Praze u Národního.

Prostě neprůstřelná pevnost, vzor Verdun. Je to vidět až z vesmíru, Marťani čumí. A přitom na začátku stačilo prohrábnout koryto. Zatím tu nikdo živého velevruba neviděl.