Hongkong a Barcelona.

Obě města přiznávají, že se v protestech vzájemně inspirují. Ale v čem se na Hongkong nahlíž se sympatiemi, u téhož se u Barcelony minimálně zvedá obočí. A tak si Evropan musí položit otázku, na čí straně je pravda a komu fandíme.

Koukáme na obrázky a čteme kusé zprávy, hledíme na obrovské davy protestujících i na brutalitu policie. Podobné scény se přelévají po zeměkouli z místa na místo, před nedávnem Moskva a Venezuela, čerstvě teď Chile, taky nezapomeňme na Žluté vesty nebo nedávné africké jaro. Jako by planeta kroužila kolem sudu prachu, stačí jen někde neopatrně škrtnout.

Důvody těch vznětů mohou být různé. Ty ekonomické snad převládají. V Chile prý zdražili jízdenky na hromadnou dopravu a pohár přetekl. Nesrovnatelně je to horší ve Venezuele, kterou komunistická vláda hospodářsky rozvrátila, v jedné z nejvýznačnější ropných destinací se netěží ani neprodává. Inflace v zemi už dávno převýšila tu slavnou německou po první světové. Žluté vesty reagovaly na krok prezidenta Macrona zvýšit daně na pohonné hmoty, protože tím se zachrání příroda. Neprošlo to a na Champs Elysées bylo hezkých pár týdnů horko. K zajímavým názorovým rozdílům by mohlo dojít, kdyby se protestující „žlutí“ setkali na stejné pařížské ulici se školáky demonstrujícími v akci „Friday for Future“.

Z jiného těsta je dvojice Hongkong a Barcelona, kde je to hodně podobné. V jednom případě proti snahám centrálního státu zavést i v této zatím svobodné části Číny svoje pravidla. V Barceloně jde o svobodu rozhodovat o sobě. O právu na sebeurčení a o případný samostatný stát. Ani jedno se nelíbí. Kdyby se ústřednímu výboru KS Číny nepodařilo dostat Hongkong do latě, mohly by se odtud šířit myšlenky o svobodě a liberalismu do všech koutů kontinentální Číny. A vládě v Madridu se zase vůbec nelíbí, že by se Katalánie, nejvíc prosperující část Španělska, začala chovat autonomně nebo se dokonce stala samostatným státem. A tak Madrid odsoudil katalánské představitele k vysokým trestům za zorganizování referenda. Prý je Španělsko podle ústavy nedělitelné. Kdyby madridský soud rozhodoval i o československých záležitostech, asi by Klaus s Mečiarem dodnes nevylezli z kriminálu.

Názory na ten dvojproblém jsou mezi lidmi, medii i politiky různé. Snahám Honkonžanů asi většinou fandíme, protože Čína, protože totalita, protože náměstí Nebeského klidu. Rozhodně nikdo nemluví o terorismu lidu bývalé britské zámořské osady. Pražský hrad to možná vidí jinak, ale to už je takový český kolorit.

S Barcelonou je to trochu jiné. Významná část Evropanů fandí. Ale jsou i hlášky, že ta ústava se přece nesmí porušit. A jak si může prosperující Katalánsko dovolit sobecky přemýšlet o opuštění chudšího zbytku Španělska! Obě města přiznávají, že se vzájemně inspirují ve formách protestů. Ale v čem je na Hongkong nahlíženo se sympatiemi, u téhož se u Barcelony minimálně zvedá obočí.

A tak si mnohý Evropan musí položit otázku, na čí straně je pravda a komu teda fandíme.