Hlavně aby nebyl troska.

A potřebujeme vůbec nějakého prezidenta? Není ta funkce v naší zemi jaksi navíc? Jasně, budou hlasitosti, že už Masaryk a tak. Jenže kromě Masaryka a Havla jsme si dobrých prezidentů moc neužili.

Já vím, vnější vlivy a vůbec, ostatně i těm dvěma úspěšným to hlavně vnější vlivy naladily do pozitivna.

Jenže když se rozhlédnete po krajině, tak nikde nic. Pithart nechce, Eben nechce. A pár skutečných osobností je fakt už v kmetském věku, jiní se snad rozmýšlejí.

Představme si, že bychom žádného prezidenta prostě neměli. Ostatní nevyšší ústavní činitelé – předsedové vlády, sněmovny a senátu by si ty práce rozdělili. Jeden by vítal zahraniční návštěvy, druhý jmenoval profesory a generály, třetí rozdával metály, a kdyby nebylo zbytí, tak i milosti. I tihle pánové by ovšem museli dosahovat určitých kvalit. Na hradě by seděl nějaký kastelán. Ještě nevím, co s hradní stráží, ale kladení věnců je vždycky dost.

Neprojde to.
Když to tak bylo sto let, tak to musí být nafurt, řeknou tradicionalisté. Roajalisté budou chtít nějakého monarchu, ale budou překřičeni.

A tak budeme hledat, špendlíčky hrabat, i kdybychom Říp i Blaník měli rozhrabat.

V první řadě je tu stávající prezident, který by určitě i se svými nejvěrnějšími chtěl repete. Voličů má zřejmě dost, vždyť je nachytal na odpor k Pražákům a inteligentům. Ale nic nevíme jistě, od jeho elektorátu se za ty roky odlouplo jistě hodně zklamaných vulgaritou a buranstvím prezidenta i tím jako stál na Albertově vedle Konvičky. Pak taky těch, co už se nebojí, že jim sudeťáci budou zabírat chalupy. A taky ti migranti mu to kazí, že se k nám nehrnou, aby proti nim mohl ostřeji vystoupit.

Zásadnější problémy pro další nominaci má Miloš Zeman dva. Dnes můžeme v přímém přenosu sledovat, jak se den ze dne zhoršuje jeho zdraví a jak je unavenější. Dokáže si to někdo představit o sedm let později násobené přirozenými příznaky duševního stáří? Druhým problémem může být očekávaná zahraniční podpora. Z pohledu městského voliče nás Zeman táhne na Východ, ale z pohledu Vladimíra Putina nedělá (a nemůže) dost pro zmírnění evropských restrikcí vůči Rusku. Řečnit na Rhodu je trochu nic. Ještě dál na východ jsme si to teď tak Dalajlámou trochu polepili, klidně může dojít k zastavení mnohého, nejen příspěvků na volební podporu.

Většina zatím raději vyčkává. Sólisté kromě těch tradičně nesoudných už vědí, že strkat prachy, energii a jméno do předem ztracené války je nemoudré. A čekat zviditelnění, když skončíte na konci pelotonu, moc nemůžete.  Podobně je na tom většina stran a hnutí, z vlastních řad nemají co prodat. Nabízet Škromacha už asi napadne málokoho. Možná se hledá mimo stranické barvy, plichtí koalice, ale na všechno je zatím brzo.

Občas někdo něco plácne nebo něco uklouzne. Babiš zmínil jméno Stropnický.  Logicky asi můžeme věřit, že jde o otce, Matěj, doufejme, ještě nedosáhl věku. Nevíme, co na to Stropnický senior. Je mi sympatický, hrával kdysi jako písničkář na mých festivalech. Jsou tu ale i nějaká ale. Prezidenta potřebujeme nadstranického a už vůbec ne vzešlého z ANO.

Dá se čekat, že tentokrát půjde ještě o větší peníze než minule. Domácí zdroje jsou, ale když ještě dvakrát pozveme Dalajlámu, ty cizí asi definitivně vyschnou.

Michal Horáček je hrdinným průkopníkem, který strká hlavu na špalek. Ze začátku to vypadalo cekem přítulně, no mezi Zemany a Škromachy je každý jednooký králem. Trollové zaplavují diskuse, ať už je vede putinovsko-zemanovský tah na urnu nebo taková ta kouzelná česká libůstka být zásadně proti čemukoliv. Už je třeba vytočilo, že má Michal Horáček doma hodně knih. Na druhé straně do novin pouští dost nepřijatelné názory. A „přivlastnit“ si protestní večírek na Staromáku, byl opravdu lapsus.

Zatím je ještě brzy. Uvidíme, co nás ještě před volbami čeká za zajímavosti i za hrůzy. A tak opět na začátek: Potřebujeme vůbec prezidenta?