Greto, díky, i když vlastně jinak.

Jestli něco pohnulo s názorem na potřebu něco pro planetu dělat, byl to tah Gretou. Veřejnost věnovala poměrně malou pozornost ekologickým summitům vědců,politiků a novinářů. Spíš si všímala, kolika sty letadel účastníci přiletěli

Gréto, díky, i když vlastně jinak.

Jestliže něco pohnulo s všeobecným názorem na potřebu něco pro planetu dělat, byl to tah Gretou. Světová veřejnost věnovala poměrně malou pozornost ekologickým summitům vědců, politiků a novinářů. Spíš si všímala, kolika sty letadel účastníci přiletěli než většinou nemastným závěrům a neplněným závazkům podobných setkání. V běžném životě – alespoň v Česku – se nás skupiny ekoaktivistů snažily přesvědčovat o tom, že nesmíme dopustit růst teploty o jeden a půl stupně Celsia. Což je problém natolik virtuální, že ho obyčejný člověk nedokáže uchopit. Do toho se přimotala media a různí alarmisté, strašící výpočty, kdy bude New York pod vodou a kam se otočí Golfský proud. Měření teplot v posledních třech dekádách jim hrnulo vodu na mlýn: opravdu se otepluje. Odpůrci namítali, že se třeba jedná o planetární či sluneční cykly a že zatím nijak nedokážeme přesně spočítat, nakolik za oteplování může člověčí činnost.

Pak přišla Gréta, promluvila před europoslanci a ti ji vyslechli, nebo se aspoň tak tvářili. Věc dostala emociální náboj a ti, které suchá data neoslovovala (i když Gréta vlastně říká stejná suchá data, u nichž se ovšem i rozpláče) najednou zpozorněli.

A věci se začaly hýbat. V našich rovnoběžkách najednou začali dostávat slovo odborníci na to i na ono. Nebavíme se tu o tom půldruhém stupni Celsia, ale o všem, co je tady u nás špatně, co se zanedbalo a co se podělalo, jak při budování socialismu, tak při budování kapitalismu. A co je potřeba začít dělat.

A víme: rušit meliorace a vracet mokřady, navrátit potoky do přirozených koryt, hospodařit s dešťovou vodou a co nejméně betonovat plochy, po kterých voda odtéká do pryč. Taky víme: nepěstovat na obrovských lánech, tvořit meze a remízky, nepěstovat monokultury, nehýřit hnojivy a zakázat si glyfosáty, které zamořují půdu i vodu a hubí hmyz, ptáky a zvěř.

Ještě hodně dalších věcí víme. Ale je tu ještě jeden problém. Velkopodnikatelská lobby propojená s vládou se do těchto věcí nehrne, protože to ohrožuje její zisky. Stačí si poslechnout ministra zemědělství. Přestože EU už řepku zavrhla, my ji budeme dál pěstovat a budeme vykládat, jak je to šetrné k přírodě. Přestože se ve světě už ví, že Roundop je jed, my s ním budeme stříkat dál, protože „nemáme náhradu“.

Tady bude nutné začít u nás doma. A překvapivé zjištění: naši přírodu, půdu, vodu a krajinu, tedy naše životní prostředí budeme muset řešit. A to nejlépe volbami.