Čestná stráž.

5. března 1953 zemřel Stalin. Když to politbyro v Moskvě přestalo tajit, zpráva se rozšířila rychlostí blesku až do Litoměřic. Na škole visel černý prapor a jedna soudružka učitelka přišla do školy v černém. Fakt nekecám!

Ve čtvrté třídě se přijímalo do Pionýra. Bralo se to šmahem, ale mě nevzali. I když jsem samozřejmě chtěl, abych mohl na tu překážkovou dráhu u nás v parku. Nevím, jestli jsem měl nějaký politický škraloup. To, že byl děda živnostník, nemohlo hrát roli, a já jsem si nějakých vlastních protirežimních aktivit taky nebyl vědom. Vždyť i na náboženství, kam jsem chodil jen v první třídě, jsem hájil vědecký světový názor. Každopádně jsem se jako jedničkář začal cítit školákem druhé kategorie. 

Nakonec mě asi po roce do toho Pionýra vzali. Škoda. Dneska bych z toho mohl vytřískat slušný politický kapitál – „ani do Pionýra ho nevzali“.

5. března 1953 zemřel Josef Vissarionovič Stalin. Když to politbyro v Moskvě přestalo tajit, zpráva se rozšířila rychlostí blesku až do Litoměřic. Na škole visel černý prapor a jedna soudružka učitelka přišla do školy v černém. Fakt nekecám.

Najednou jsem zjistil, že být v pionýru neskýtá jen výhodu blbnutí na opičí dráze v parku ale také povinnosti. Na náměstí do výklenku, kam před pár lety spadla americká bomba, postavili lešení, na lešení pódium, na podium katafalk, nanosili tam plno věnců a kytek a obrazů a ohňových mís. Od té doby vím, co je to flór a že flór může být jedině černý. U katafalku stála čestná stráž. Po každé straně jedna sada: pionýr, svazák, milicionář, voják a ještě někdo. Pionýr stál samozřejmě úplně vepředu a nejvíc na něj foukalo. Máma mi pod pionýrskou košili nabalila tričko a svetr, ale nic moc. Bylo tak mínus osm, náměstím se proháněl čerstvý vítr a já hodinu drkotal za Stalina.

Druhý den jsem měl čtyřicítky a horký čaj (citrony nebyly) a celé tři týdny jsem nemusel do školy. Nemusel jsem ani na tryznu za Gottwalda, který umřel týden potom. Ani jsem se nedozvěděl, jestli to podium zbourali a zase postavili, nebo tam zůstalo a jestli použili stejné věnce a stejné pionýry a kdo to ze spolužáků vzal na mě. Vždycky, když jsem daleko později četl o mrazu v knížce Jeden den Ivana Denisoviče, jsem si na tu hodinu na náměstí vzpomněl.  A tak jsem mohl umřít za soudruha Stalina. Co by za to mnoho soudruhů rudoarmějců bývalo dalo.