Autíčka na baterky.

Do roku 2030 prý na silnicích začnou převládat elektrická auta. A v polovině století už budou na benzín nebo naftu jezdit jen opravdu historické kousky. Připadá vám to jako fantazie?

Do roku 2030 prý na silnicích začnou převládat elektrická auta. A v polovině století už budou na benzín nebo naftu jezdit jen opravdu historické kousky. Připadá nám to jako fantazie, ale třeba nákupní pidiškodovka Citigo se má od příštího roku vyrábět jen v elektrické verzi. A na elektropohonech pracují všechny značky, co jich v Evropě je. EU nařizuje drastické minimalizace emisí a konstruktéři aut sdělují, že takové stroje nedokáží postavit. Ovšem EU započítává celkovou produkci automobilky, takže souběžná výroba elektroaut s nulou zplodin fabriku zachrání.

Přechod na elektrickou silniční trakci má mnoho výhod i nevýhod. V městských ulicích přestaneme dýchat zplodiny. Výrazně ubyde v ovzduší spalováním vzniklý CO2, který – jak tvrdí klimatologové – se podílí na oteplování planety. Nebude třeba těžit tolik ropy, zůstane ušetřena pro chemickou a další výrobu. Přestane se i s pěstováním a přimícháváním řepky do benzínu, čímž se zlepší stav půdy a krajiny. Nové motory budou také mnohem méně hlučné a rozjezdy aut plynulé.

Ale. Hlavní součástí elektroaut jsou baterie. Těžba vzácných kovů do nich, například kobaltu a lithia i výroba baterií jsou ekologicky velmi náročné. Navíc zrovna těchto kovů je na světě poměrně málo a mohou znamenat i lokální konflikty podobně jako ropa. Na výzkumu dalších materiálů pro výrobu baterií se samozřejmě usilovně pracuje, ale nové objevy nemůžeme čekat příští týden. Baterie mají navíc omezenou životnost pro x nabití a otevřenou otázkou zůstává i jejich ekologická likvidace.

Teď provoz. Dojezd na jedno nabití je zatím přibližně 300 kilometrů, pak musíte zaparkovat u dobíjecí stanice a nějaké čtyři hodiny civět na rafičku voltmetru. Takže na otočku se můžete z Prahy vydat nanejvýš do Hradce Králové, na jednu jízdu možná do Vídně. Do Splitu s několika čtyřhodinovými přestávkami. To v ideálním případě, když u dobíječky nebude fronta. 

V Česku je zatím asi 400 dobíjecích stanic, část z toho ve firmách a tedy nepřístupných. Experti odhadují, že už v roce 2030 by jich u nás mělo být 20 000. (Někde u Kadaně na to bude muset být vychystána další uhelná elektrárna.) Nemusíte být ani elektroinženýrem, abyste si dokázali představit tloušťku toho kabelu, který povede od elektrárny ke každé jednotlivé dobíjecí stanici. Aby se investorům vyplatilo postavit takové množství dobíjecích stanic, musí být v té době už potřebné množství elektroaut v provozu. Ale kdo by si kupoval elektrické autíčko, když nebude dostatečně hustá síť dobíjecích stanic a vy uvíznete někde v pustině s vybitou baterií.

A bude se stavitelům dobíječek do toho vůbec chtít investovat, když na světě už také jezdí auta na vodíkový článek a nikdo netuší, který z pohonů budoucnosti se nakonec prosadí?

Ceny elektroaut se zatím pohybují kolem milionu korun. Časem půjdou možná dolů, ale asi dost pomalu. Vozidla, která stojí dvoj- až trojnásobek benzínového sourozence, si asi příslušník střední třídy nepořídí. Leda tak nějaký mnohamilionář pro manželku.

Ti ostatní možná zůstanou u spalovacích motorů, i když s nimi už brzy nebudou vpouštěni do center měst. A to i přesto, že ta jejich auta budou vymazlená na nejnižší možné množství emisí a bezolovnatý benzín. Ale abych nekončil pesimisticky: věřím, že konstruktéři v příštích dekádách vymyslí skvělá vylepšení a že podnikatelům se podaří zlevnit výrobu elektroaut. Hlavně aby jim politici do toho moc nekecali.