Současné spory o lithium už nic nezmění. Jestli za to může ministr Havlíček (ČSSD), když podepsal memorandum, nebo ministr Brabec (ANO2011), když udělil Australanům souhlas s těžbou.
Co bylo dřív. Vejce nebo slepice. Z pohledu ochrany majetku státu je to už jedno. Lukrativní majetek je pryč.
Zajímavější otázka možná je, proč se tak vůbec mohlo stát.
V případě Cínovecké deponie je předmětný pozemek odkaliště, na němž je uložená vydobytá rudnina, která zbyla poté, co se z ní vzal cín. Pozemek s odkalištěm patřil Diamu, státní podnik, které ho prodalo zájemci, jenž nabídl nejvyšší cenu. A tady je možná potřeba hledat začátek problému.
Jak je možné, že se stát vůbec zbavil pozemku, na kterém byly zásoby vzácného lithia (byť tehdejší jeho cena nevycházela lukrativně – pozn. z rozhovoru MF Dnes, 11. 10. 2017 s generálním ředitelem Diamo, státní podnik)? Máme si to přeložit tak, že se stát klidně zbaví pozemku se zlatem v době, kdy cena zlata bude nízká? Podle státního podniku ano…
Přitom v potaz je třeba vzít i zákon č. 44/1988 Sb., horní zákon a z jeho pohledu se dívat na převody majetku státu, zda převáděné pozemky neměly či nemají charakter vyhrazeného majetku státu, který by mohl být pro stát v budoucnu strategický. Je třeba hledět dál, ne jen teď a tady.
Problém je samozřejmě i ve způsobu nakládání s majetkem státu. Státní podniky, zřízené podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, kam Diamo patří, jednají při nakládání s majetkem státu pouze v dikci občanského zákoníku, s přihlédnutím k tomu, že mají ministerstvem průmyslu a obchodu daný tzv. určený majetek, se kterým mohou nakládat pouze se souhlasem svého zakladatele (v případě Diama Ministerstvo průmyslu a obchodu). Naopak ostatní státní organizace, které rovněž hospodaří s majetkem státu, ovšem jednají v dikci daleko přísnějšího předpisu, kterým je zákon č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích. Zatímco státní podniky jedou na zisky (kam se započítávají i prodeje z majetku, jakým bylo Cínovské odkaliště a s jehož prodejem, pokud toto odkaliště nebylo určeným majetkem státu, nemuselo Ministerstvo průmyslu a obchodu vyslovit svůj souhlas a Diamo jej mohlo prodat bez kontroly a sledování vyšších státních zájmů, protože jej prodalo jako majetek, který Diamo nepotřebuje ke své činnosti), státní organizace nesmí prodávat majetek, aniž by se vypořádávaly s přesnými zákonem stanovenými postupy. K nim mimo jiné patří např. i režim podmínky nabytí účinnosti smlouvy o prodeji schválením takové smlouvy buď Ministerstvem financí, nebo Ministerstvem životního prostředí nebo Ministerstvem kultury (podle druhu a ochrany majetku). Státní organizace, pokud mají majetek, který je pro ně nepotřebný a který by chtěly prodat, musí prohlásit ze svého pohledu za nepotřebný a nabídnout jej ostatním státním organizacím v rámci svého zakladatele. Pokud o něj nikdo neprojí zájem, majetek neprodávají, ale předají jej na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který jej před případným prodejem soukromé osobě povinně elektronicky nabídne všem státním subjektům – státním organizacím i státním podnikům v rámci celé ČR. Ti si jej v případě jejich potřeby mohou od Úřadu převzít. Teprve nepřihlásí-li se o majetek nikdo ze státních organizací a majetek je PRO STÁT (nikoliv pro jeden státní podnik) NEPOTŘEBNÝ, může jej Úřad za podmínek stanovených v zákoně č. 219/2000 Sb. prodat.
Pokud by se na státní podniky vztahoval tento zákon rovněž, byly by prodeje podobného strategického majetku státu daleko složitější, a kontrolovatelnější. Byly by totiž potřebné pro stát, ne jen pro jeden státní podnik.
Z toho pohledu by bylo velmi zajímavé prověřit:
1. Kdy došlo k prodeji Cínovského odkaliště a za jakých podmínek a jak byla ve výběrovém řízení a jeho přípravě ošetřena existence zřejmě vodního díla odkaliště a zásob lithia?
2. Jaká byla cena lithia v době prodeje pozemku a zda stát (státní podnik a jeho zakladatel) mohl vědět, jaký je světový vývoj v použití tohoto nerostu?
3. Za kolik se pozemek prodal a na kolik jsou v něm dnes zásoby lithia odhadnuté?
A v neposlední řadě, zda není nejvyšší čas sjednotit postupy s nakládáním s majetkem státu a začlenit i státní podniky pod přísnější režim zákona č. 219/2000 Sb. Myslím si, že státní podniky by byly ale proti. Vždyť teď si mohou v podstatě s majetkem dělat co chtějí. V režimu zákona č. 219/2000 Sb., by to už nešlo.
Už nevyřešíme, jestli bylo dřív vejce nebo slepice a kdo za to může, a hlavně, nic se tím nezmění. Máme však nejvyšší čas poučit se a zabránit tomu, aby se příště podobné věci, v jiných podmínkách, u jiných státních podniků, neopakovaly.
