Další den jsme začali tou nejúspornější snídaní jakou jsem kdy v nějakém hotelu dostal, a proto se o tom musím zmínit.
Snad už by nešlo vytvořit nic úspornějšího, aby to nebylo vyloženě trapné. Už jsem projel opravdu spoustu míst a dostal jsem snídani i v opravdu hodně chudých oblastech, ale tohle jsem ještě nikdy nezažil. Zkusím vám to popsat a věřte, že opravdu ani trochu nepřeháním. Super tenká omeleta, vytvořená z jednoho naředěného a rozmíchaného vejce… pro dva. Pro každého půlka rajčete a dvě kolečka okurky. Dva krajíčky chleba, půl lžíce másla a trochu džemu. Museli jsme se tomu smát, přitom jinak byl ten hotel docela fajn a hlavně, bylo tady naprosto super koupání s vodou čistou jako v bazénu. Obecně jsme se už shodli na tom, že se snídaně, už od Budapešti, stále zhoršují a zhoršují. Až máme strach, kde se to nakonec zastaví. Doufejme, že tady jsme si, v tomto ohledu, sáhli na naprosté dno.
Zde je na místě zmínit, že zatímco v Černé hoře převládali jako zahraniční turisté Srbové, v Albánii a zejména zde, v jižní části, vedou suverénně Italové. Je jich tu opravdu mraky a je to jednak proto, že trajektem to sem mají opravdu blízko, pobřeží je tu asi hezčí a divočejší, než v Itálii a taky je tu nesrovnatelně levněji. Jinak je směska registračních značek, které potkáváme na silnici, velmi pestrá. V některých případech ale nelze zcela spolehlivě určit, zda se jedná opravdu o turisty, nebo zda jsou to pouze Albánci, kteří si například v Anglii vydělali na auto a teď přijeli na prázdniny machrovat domů. To je mimochodem docela častý příklad. Většinou se to ale dá poznat podle vzhledu řidiče, protože Brita od Albánce rozlišíte docela snadno. Kolem cesty je velmi často vidět hodně zvířat ve velmi zuboženém stavu a také hodně toulavých psů, což u Bobí vyvolává záchvaty lítosti. Je fakt, že v Albánii je život dost drsný a s nikým se moc nepárá, takže se jí ani moc nedivím.
Po cestě si poněkud vylepšujeme dojem z albánské gastronomie, kdy narážíme v naprosté pustině na novou restauraci typu slovenská koliba a dáváme si naprosto úžasné místní jídlo v podobě skvělého grilovaného masa a na ochutnání také jednu pizzu. Tři výborné chody pro dva, i s pitím, za bratru necelých 400 Kč, no prostě není o čem. Číšník mluví mimochodem plynně italsky a já se tak dostávám do zvláštní situace, kdy svoji druhou mateřštinu mohu použít jako světový jazyk pro komunikaci s někým jiným, než s Italem, což se mi stalo úplně poprvé. Na tomto místě mi dovolte menší exkurz do historie a to, že Albánie byla po určité období okolo druhé světové války k Itálii dokonce přímo připojena. I když je to překvapivé, tak Albánci toto období rozhodně nevnímají negativně, spíš naopak, a dodnes považují Itálii za svůj velký vzor.
Mimochodem, stačí se třeba podívat na grafické provedení albánských registračních značek na auta. Kromě toho, jak už jsem zmiňoval dříve, převažují zde turisté právě z Itálie a naopak, spousta Albánců jezdí do Itálie pracovat, což vysvětluje, že zde spousta lidí mluví velmi dobře právě italsky. Na druhou stranu je pravda, že všichni mladí, pod 30 let, uměli naprosto skvěle anglicky. Ono se asi není čemu divit, protože Albánština je šílená a nějak se s těmi turisty domluvit musejí. Albánie je první země, kde jsem vzdal snahu o naučení se i těch několika základních frází, které jsem se jinak naučil všude po světe. Albánština je ale prostě natolik odlišný, a i foneticky složitý jazyk, že to prostě nešlo.
Ale zpět na cestu. Pokud by někoho napadlo absolvovat podobnou cestu jako my, tedy jet z Vlore do Sarandy okolo moře, důrazně každého varuji, že to není žádná sranda. I když si vyhodíte trasu na Google Maps, kde vám to napíše prostých 117 km a dvě a půl hodiny jízdy, nevěřte tomu. Obecně lze říct, že Google nemá v Albánii asi moc dobré zdroje, a proto dost často dost hodně kecá. Odhadem se jedná o takových dva až tři tisíce zatáček, a to prakticky neustále nahoru a dolů. I úseky, kde by bylo možné bez sebemenších problémů silnici narovnat, a kdy se jedná evidentně o nově opravený úsek, albánští stavaři vedou silnici stále otrocky po původní trajektorii krásnou vlásenkou a vy se tlučete do hlavy říkáte si, „Proč proboha, proč???“ Nutno přiznat, že to už jsem měl v rukou asi dva tisíce zatáček a měl jsem toho plné zuby. Možná, pokud by to bylo na začátku, třeba bych se i radoval jak ta Alfa krásně sedí na silnici. Takhle mně ale přepadala tíseň z každého další otočení volantem. To všechno ale naštěstí vyvažuje úžasná a divoká albánská příroda. I přes svoji náročnost je tento úsek cesty opravdu nádherný, ale je potřeba dávat pozor.
Za zmínku také stojí průjezd několika vesnicemi, kde se nám silnice prakticky zcela ztratila a my jsme ji minimálně dvakrát museli dost pracně hledat. V jednu chvíli jsem vtipně komentoval francouzský karavan, který se před námi otáčel. Myslím, že jsem řekl něco ve smyslu: „No jo, Francouzi, vědí hovno, kam jedou“, abych se vzápětí na stejném místě otáčel také, protože silnice, která se tvářila jako hlavní, skončila bez náhrady na pláži a i my jsme věděli hovno, kam dál. Po cestě je jedno velmi zajímavé místo, a to zejména pro milovníky studené války. Jedná se o Port Palermo, kde je vidět vstup do obrovského ponorkového bunkru, do kterého obrovskými otočnými vraty vplouvaly ponorky a byly zde uskladněny a opravovány. Natáčel se zde mimochodem jeden díl Top Gearu, takže jsem, poměrně již klasicky, mohl říct, že jedu ve stopách svaté trojice.
Kousek před naším cílem ve městě Sarande nás zaskočili dvě věci. Jednak jsme zjistili, že se sem dalo dostat skrze vnitrozemí daleko lepší cestou a pak, že si naše mobily odchytly řeckou síť. Kousek od pobřeží Albánie se totiž nachází Korfu a řecký operátor tak má asi dost široké pokrytí. Město Sarande, stejně jako Vlore žije bohatým denním i nočním životem a pokud by vás sem někdo přenesl nějakým kouzlem v době, kdy je celé město večer osvětleno a hraje hudba, asi jenom těžko byste tipovali, že jste v Albánii. Snad jenom velké množství aut s řeckými značkami dává tušit, že jste kousek od řeckých hranic.
Na tomto místě musím vzdát hold autu, které nás až sem dovezlo. I když, speciálně u nás v ČR, je spousta chytráků, kteří si z Alfy dělají srandu a označují jí šmahem za vrak a poruchové auto, tak my na naši alfičku nedáme dopustit. Překonala kopce, překonala vedra, překonala díry v silnici, dokonce si jednou skočila na neviditelném hrbu a "drbla" sebou břichem o silnici. Nestěžuje si, nevrže, šlape jak hodinky, a to i v místech, kde zdejší mercedesy dost často stály u cesty a vařily motor.
Závěr dne se povedl. S pomocí Tripadvisoru a Facebooku jsme zarezervovali (překvapivé v Albánii, co?) večeři v dobré taverně, a dokonce zaparkovali přímo před podnikem, což je tady úkol vpravdě nadlidský. Ono to upřímně tak složité nebylo, protože tam měli cedulky s rezervací, ale to na věci nic nemění. Vtipné bylo, že asi pět minut po našem příchodu vypadl v restauraci proud a nešel asi půl hodiny. Pak přijeli místní odborníci, aby se jim to podařilo nahodit. Proud ale vydržel fungovat asi pouze 10 minut načež, opět zdechnul, pravděpodobně už nadobro, protože tou předchozí opravou pravděpodobně vyhodili proud na celé jedné straně ulice. Nám to ale až tolik nevadilo, protože místní personál, který čítal otce rodu a jeho, často dost mladé potomky, se hodně snažil a improvizoval, jak to jenom šlo. Skvělá zelenina a mořské plody byly opravdu úžasné. Večeře při svíčkách byla nakonec velká romantika a já jsem jenom celou dobu přemýšlel, jak ten chudák v kuchyni mohl to skvělé jídlo uvařit tak rychle pouze za svitu dvou mobilů.
