Ráz a směřování celého dnešního dne určila nevinná otázka, kterou pronesla Bobí během snídaně. „A ty občanky, jak si od nás brali včera v tom hotelu, nám vrátili?“
No tak jasně, že nevrátili. Rychle hodnotím situaci a zvažuji možnosti. Vzhledem k tomu, že na rezervaci trajektu, který nás má odvézt do Itálie, jsem použil právě čísla občanek, jeví se situace dost jasně. Musíme se vrátit do Budvy. To se na první pohled nezdá nijak hrozné, cesta z Ulcijnu do Budvy, to je nějakých 60 kilometrů, ale představte si to okolo 10 ráno, kdy všichni dovolenkáři berou růžové labutě a jednorožce a vyrážejí naplnit pláže. Tím pochopitelně totálně zablokují silnici na všech místech, kde prochází kolem pláží a nepomohou ani nesmírně aktivní policisté, kteří se ten zmatek, za zběsilého točení rukama a pískání na píšťalku, snaží řídit.
Cesta je doslova očistec a já si asi stokrát pořád dokola opakuji otázku, proč si proboha ti Černohorci nejsou schopni postavit na pobřeží pořádnou a rychlou silnici, která by objela obchvatem všechna tahle městečka a tyhle epické kolony vyřešila jednou provždy. Oni sice budují stále lepší a luxusnější hotely, ale jaksi už jim nedochází, že bez dopravní obslužnosti jim tam brzo nikdo nepřijede, protože skončí v koloně, obklopen hordami rodinek s gumovými jednorožci a mořskými pannami. Do Budvy dorazíme po dvou hodinách a dvaceti minutách. Slečna na recepci je sice „terrible sorry“, ale to nám čas nevrátí. Takže hvala.
Vyrážíme směr Albánie. Bohužel opět po té samé silnici, po které jsme se sem sunuli šnečím tempem. Jako zázrakem však všechny růžové labutě zmizely u moře a provoz se výrazně zrychlil. Cesta k hraničnímu přechodu opět nevypadá, jako by tam na konci měla být jiná země, ale spíš zapadlá vesnice nebo parkoviště kombajnů v místním kolchozu. Opět pouze auta s cizími značkami v protisměru a podobně vykulení řidiči, nás ujišťují, že tam někde je hranice. Musíme ale přiznat, že proti přechodu z Bosny do Černé hory nám tahle cesta na hranice připadá jako dálnice.
Odbavení na hranicích probíhá až nezvykle rychle, ale zajímavost nás čeká hned za hranicemi, kde stojí několik staveních buněk se zástupci pojišťoven všech místních i světových značek. Ano, při vstupu do Albánie si totiž musíte koupit zdejší povinné ručení. Na 15 dní je to za lidovku a zaplatíte "jenom" 49 EUR. Dost dlouho pak ve mně ještě hlodají dvě otázky. Proč po mně proboha chtěl ten pohraničník tu naši zelenou kartu? A co by se stalo, kdybych si to pojištění nekoupil? On nás na to totiž nikdo na hranicích ani neupozornil, nikdo to ani nekontroloval, ale někde jsem četl, že je to povinné, takže jistota je jistota. Tolik už jsem toho projel, že vím, že nemá smysl dělat vychytralého Čecha, aby si mě tam pak nějaký policajt na rohu vychutnal.
Albánie je… je prostě jiná. Stejně jako ve Vietnamu asi budu muset lidem říkat: „Albánie? To bys nepochopil člověče, ty jsi tam nebyl.“ První dojmy jsou kupodivu docela dobré. Je to takový mix mezi Itálií a Vietnamem. Ten Vietnam mně připomínala celá severní část nad Tiranou, jenom místo rýže tu roste kukuřice. Je tu spoustu zajímavých zvláštností. Tak jednak tu dost frčí autostop. To sice frčel i v Černé hoře, ale tady je to fakt ve velkém. Dále jsou to auta. O Albánii se říká, že tu jezdí nejvíc mercedesů na poměr všech aut a že Albánci mercedesy milují. To je určitě pravda a mercedesů je tu opravdu mraky, ale dnes už je to trochu jinak. Poopravil bych to tvrzení tak, že Albánci milují všechna luxusní auta a nejlépe německá. Další věc,kterou Albánci opravdu milují, jsou benzínky. Jsou jich tu stovky a jsou opravdu všude. Problém je, že jich funguje jenom tak 10 procent. Zbytek jsou benzínky nefunkční a zašlé nebo rozpadlé, nebo případně nefunkční, ale sloužící jako nejrůznější typy parkoviště, autoopravny, skladu nebo velkoobchodu. Další jsou benzínky v různém stupni rozestavěnosti, přičemž někdy není zcela jisté, zda je benzínka ještě rozestavěná nebo už opuštěná. Možná, že některé přecházejí ze stavu počátečního, rovnou do stavu terminálního, případně je jako opuštěné už stavějí. Docela by mně zajímalo nějaké hlubší ekonomické vysvětlení tohoto stavu věcí.
Další věc, kterou Albánci milují jsou okázalé domy. I zde mají své podnikatelské baroko, u kterého o parník vedou malé hrady. Tady to je tak, že kdo nemá svůj malý hrad, jako by ani nebyl. Opravdu, normálně věžičky, brána a tak. Neuvěřitelný bizár. Pochopitelně opět skoro polovina domů, ale i všech ostatních budov, je buď v různém stádiu rozestavěnosti nebo v různém stupni opuštěnosti a rozkladu. Je vidět, že zdejší „devadesátá léta“ byla nejenom daleko divočejší než u nás, ale ještě ani zdaleka neskončila. Protože je albánská společnost poměrně hodně machistická, je luxusní auto a dům ekvivalentem poměřování velikosti varlat. Kousek za Tiranou, směrem do Drače, stojí dům, jehož majitel musí mít minimálně varlata s vlastním gravitačním polem. Obrovský palác v řeckém stylu, obložený mramorem, zlaté sochy a střecha a před vchodem parkuje zlaté Lamborghini. To celé ale stojí hned u dálnice, aby každý, kdo pojede okolo, viděl, jak velká varlata dotyčný pán vlastní. Dokonce tam má z dálnice vlastní odbočku. I tohle je Albánie.
V Albánii je především neuvěřitelně chaotický provoz. Máte pocit, že se třeba v Itálii jezdí drsně, nebezpečně a chaoticky? Zapomeňte. Tady je to naprosto jiná liga. Obecně se tu jezdí podle klasického pořekadla, že silnější pes... (víte, jak se to říká), a to bez ohledu na to, kdo má jaké auto. Paradoxně, kdo má něco opravdu drahého, většinou jede spíš opatrně, pravděpodobně v obavě, aby ho někdo netrefil. Ačkoliv, takový borec zase má v některých situacích pocit, že když má lepší auto, má automaticky přednost. Naprosto klasická je situace, kdy auta popojíždí v koloně před nějakým zúžením nebo křižovatkou a ti největší frajeři jedou natvrdo v protisměru a to často ne v jednom, ale klidně ve dvou pruzích, a to zcela bez ohledu na protijedoucí auta, autobusy a náklaďáky nevyjímaje. Takhle nás předjel dýchavičný Ford Transit a málem nás naboural, když se snažil před nás nacpat, abychom ho vzápětí na novém kusu dvouproudové dálnice za významné gestikulace opět předjeli a nechali ho v propadlišti dějin. Ale jemu to za to asi stálo.
Dalším koloritem jsou zvířata. Jsou prostě všude, tedy všude na silnicích. Psi, osli, ovce, kozy, koně, krávy, ty můžete kdykoliv potkat za nejbližší zatáčkou. Nejvíc nás asi pobavilo stádo ovcí v pravém pruhu nové dálnice s maximální rychlostí omezenou na 110 km/h.
Albánie je také země neuvěřitelných kontrastů. Zatímco běžná země, mimo města, vypadá trochu jako z nějakého post apokalyptického filmu, naředěná úplně novými vilami, když jsme přijeli do pobřežního města Vlora, připadali jsme si, jako kdyby někdo úplně znova postavil francouzské Nice. Ten kontrast byl neuvěřitelný.
Dorazili jsme do našeho ubytování, které bylo tentokrát ihned na břehu moře s vlastní kamínkovou pláží a průzračnou vodou, a bylo prostě neuvěřitelně skvělé. Nicméně, protože Bobí chtěla jíst někde jinde, obratem jsme vyrazili hledat restauraci. Tentokrát jsme ale neměli moc štěstí na výběr. Na rozsáhlém parkovišti v zatáčce, které bylo hned u restaurace poskakoval naháněč v kuchařské čepici a možná už to nás mělo varovat. Menu sice v angličtině, ale polovina věcí nebyla k dispozici a ten zbytek byl, jak jsme později zjistili, popsán pouze velmi vágně. No řekněte, na jídelním lístku stálo Lamb BBQ, z čehož jsem usoudil, že by to mělo být mladé jehněčí, dobře kořeněné a připravené na grilu. No, pochopitelně nebylo. Na malém talířku mi přinesli něco, co pekelně smrdělo a jenom zhruba se dalo říct, že to pocházelo ze zvířete. Nasekané kosti, spolu s vnitřnostmi, to celé maximálně tak uvařené, a to ještě dost málo. Jediné koření byla sůl. I navzdory tomu, že mám rád „krojovaná“ jídla, musel jsem uznat, že jsem nic horšího minimálně rok nejedl. A to do toho počítám i Eurest u nás ve škole. Ani ostatní chody to moc nevylepšily, takže první zkušenost s albánskou kuchyní dopadla katastrofálně. A nejhorší je, že jsme byli v takovém šoku, že jsme si to ani nestihli vyfotit.
I samotná restaurace byla dost šílená, i když byla dost plná místních lidí. Například v celé restauraci vedly u stropu trubičky a rozprašovaly mlhu, která snad teoreticky měla ochlazovat. Vsadil bych se, že to majitel restaurace viděl na návštěvě Itálie, kde se tohle na předzahrádkách používá. Ovšem tady to pan majitel použil i přesto, že to byla uzavřená veranda. Co už jim nedošlo, že když to udělají v uzavřené místnosti, vytvoří si tak mlžné lázně a bude jim brzo kapat voda ze stropu. To se pochopitelně dělo, ale oni to promptně řešili na několika místech kbelíky. To prostě nepochopíš.
