Máme rádi cestování. Pravidelně, každý rok, se snažíme vyrazit alespoň na jeden větší výlet, jak říkám, poznat cizí kraje a ochutnávat krojovaná jídla. Proto jsme už koncem roku začali plánovat, kam v roce 2018 vyrazíme.
Po dlouhém plánování padla volba na Filipíny. Ne, nebojte se, opravdu píšu o cestě do Albánie, ale tohle je prostě naprosto klasický postup. Prvotní dva až tři návrhy na cíl cesty, nemají absolutně jakýkoliv vztah s tím, kam nakonec opravdu pojedeme. Takže Filipíny nejprve vystřídalo USA, pak Thajsko, abychom se nakonec rozhodli pro trochu punkový auto výlet přes Balkán do Albánie, pak přejezd do Itálie a, přes moji prakticky rodnou hroudu, zpět do ČR.
Na začátek bych ještě rád upozornil, že všechny situace a osoby popsané v tomto cestopisu jsou vykresleny pouze na základě mých subjektivních dojmů a momentálních situací a je velmi dobře možné, ba dokonce prakticky jisté, že kdokoliv jiný bude mít zkušenosti jiné nebo zcela odlišné. Některé věci píšu s nadsázkou, proto mě prosím nekamenujte, že jsme nesnášenlivý člověk nebo snad dokonce xenofob. Procestoval jsem, bez nadsázky, půlku světa a proto si snad mohu dovolit jistý nadhled, satiru nebo ironii. Pokud bych se ve svém vyprávění přece jenom někoho dotkl, tak se dopředu omlouvám.
Jedno srpnové pondělí tedy necháváme starost o naše kočky na bratrovi a dalších hodných lidech a vydáváme se po D1 směrem jihovýchod. Nakonec jedeme jenom ve třech, já, Bobí (tedy moje přítelkyně Dominika) a Potápka, která pochopitelně nemůže na žádném větším výletu chybět. Naším prvním cílem je Budapešť. Nechceme se totiž po cestě strhat, jelikož řidičák vlastním pouze já, a taky to chceme brát tak nějak v pohodě a prohlížet si po cestě krajinu.
Cesta do Budapešti je v podstatě dost nudná, snad až na několik kolon na D1, ale to nemá smysl zmiňovat. Ubytovali jsme se v hotelu Hungaria, kousek od centra, abychom si večer mohli prohlédnout krásy města. Hotel byl otevřen již v roce 1915 pod názvem Hotel Imperial a jeho zašlá sláva je na něm dodnes vidět. Mám takovou cestovatelskou zkušenost, že na tom, jak fungují hotely, pozná člověk, jak funguje celá země. Nejde o to, že je jeden hotel lepší a jiný horší, ale prostě tu organizaci vycítíte. V Hotelu Hungaria všechno fungovalo skvěle, ale velmi těžkopádně a hlavně, všechno „na papír“. Na malém parkovišti před hotelem, což bylo jediné místo, kde se daly vyndat kufry z auta, nás spražila místní „děžurnaja“, která, neuměje anglicky, nás okamžitě rukama nohama upozornila, že tam rozhodně parkovat nemůžeme a že je to jenom pro hotelové hosty. Když jsem ji anglicky řekl, že máme zaplacený pokoj, vyžadovala po mně papír s rezervací. Zamával jsem jí před nosem telefonem a odebral se s kufry na recepci, zatímco nerudnou babu u vchodu jsem nechal na starosti Bobí. Na recepci byl sice velmi úslužný recepční, ale s naprosto zoufalou produktivitou práce, podpořenou, jak jinak, papírovým systémem rezervací. Tak nějak návrat do devadesátek. Jestli takhle funguje celé Maďarsko, tak to tedy potěš. Když jsem konečně vyřídil papíry na recepci a vysvobodil Bobí z rukou nerudné báby, která už poskakovala kolem našeho auta jako papírový čertík, odjeli jsme autem do hotelové garáže. Tady se mně místní hlídač pokouší natáhnout za parkování, které jsem před chvilkou nahoře zaplatil. Neústupně trvá na tom, že musím zaplatit a ustoupí teprve, když mu strčím před obličej papír s potvrzenou platbou, přehláskuji mu s prstem na papíře větu v angličtině o potvrzení platby. On si celou transakci radši ještě ověří telefonicky s kolegou na recepci, a pak jsem propuštěn. Tak tedy köszönöm! Vtipné bylo, že na recepci jsem dostal kartu na vstup do pokoje. Zde pravděpodobně výkřik moderní techniky a proto jsem pro jistotu od vstřícného hlídače parkoviště dostal ještě jednu pro vstup a výstup z parkoviště. Asi by to nešlo udělat na jednu. Nem.
O Budapešti se tvrdí, že je Paříží východu. Nevím, v Paříži jsem byl mnohokrát, ale Budapešť bych k ní přirovnal snad jenom po litru tokajského a pár panácích navrch. Celé město na nás působí takovým horkým a ulepeným dojmem. Všude těžký vzduch a smradlavé ulice, do toho spousta domů s opravdu špinavými a zanedbanými fasádami, pod kterými však někde hluboko dřímá dříve krásná architektura.
Musíme ale rozhodně ochutnat první krojované jídlo. Po kratším korzování po místních Příkopech zjišťujeme, že všechny restaurace nabízí prakticky to stejné a za prakticky stejnou cenu, takže prostě zaplujeme do té, okolo které jsme šli jako první. Trochu nás mrzí, že všechny restaurace, které jsme si našli dopředu na Tripadvisoru jsou buď obsazené nebo už zavřené nebo dost daleko a nám se nechce přes půl města. Při objednávání v angličtině, asi při třetí větě, když se ptám Bobí, jaký si dá předkrm, najednou číšník praví: „so mnou môžete hovoriť aj slovensky, ak chcete“. Tak jasně, že chceme, köszönöm! Akorát jsme se potom nemohli shodnout, zda to byl Slovák, který pracoval v Budapešti nebo Maďar, který uměl Slovensky. Faktem je, že jídlo bylo skvělé. Mixovaný předkrm z místních salámů, polévka a klasický perkelt s noky, to prostě chceš. Nakonec té Budapešti snad odpustíme i to náročné klima.
Po výborné večeři se s plnými žaludky ploužíme rozžhavenými ulicemi zpět k hotelu. Faktem je, že v Budapešti to večer docela žije a i po desáté večer jsou na hlavních třídách slušné kolony. Ve vedlejších ulicích se ale vyskytuje docela dost divnolidí a to jsme ze Smíchova zvyklí na ledacos. Nemůžeme si pomoc, ale Budapešť nám prostě k srdci asi nepřiroste. Nemohu ale vyloučit, že bychom jí dali, takhle někdy v chladnějším jarním dnu, ještě jednu šanci.
