Stromy vás vnímají....

V našem sousedství žije člověk, velice vzdělaný, soudě podle akademických titulů před i za jménem. V rozhovoru s ním si ověříte i odpovídající inteligenci a získáváte pozitivní pohled. Pomalu si utváříte představu o ideálním sousedství, zejména když jste ve věku, který si dobrých vztahů mezi lidmi už dokáže vážit… Letošní léto však přineslo cosi rušivého. Nejsem fanatik typu některých „rádobyochránců“ přírody, kteří přidáváním rostlinných olejů do pohonných hmot pro automobily daleko více zamořují ovzduší pod praporem boje proti globálnímu oteplování a proti znečišťování ovzduší. Mám však přírodu opravdu rád, vážím si její jedinečnosti a jsem uprostřed ní přiměřeně pokorným. Nesnažím se jí velet, jako budovatelé komunismu a jsem jí vděčný, že mne tu nechává žít… A zde je ten kámen úrazu, nebo chcete-li, ten rušivý okamžik v dosavadní pohodě.

Můj shora uvedený vzdělaný soused, v souladu s občanským právem, osázel svou zahradu stromy a keři podle svých představ, či podle představ zahradního architekta. Zaradujete se. Zahrada roste, máte dobrý pocit i z jeho zahrady současně s příjemnými pocity ze zahrady své…  Asi to tak však bývá – když máte nějaký čas pohodu a uspokojení, zákonitě přijde mrak. A k sousedovi nepřišel mrak, ale dělníci (nemohli to být zahradníci). Ti nejprve všem stromům uřezali vrcholky a za delší čas je pak zcela vykáceli. Vše v souladu s právem souseda - občana. Jenže bylo léto, stromy byly uprostřed plného vegetačního růstu, plné života. Co naplat, že se zahrada znovu osází. Na jak dlouho? Prozradí někdo „takézahradníkovi“, že strom není kulisa, že je živý a ani kulisy se nepřestavují uprostřed nejdramatičtějšího děje. Činí se tak o přestávkách, stejně jako strom (je-li to nezbytné) se kácí v době vegetačního klidu. Ví to ten, kdo mezi svými vlastnostmi má i dobrý vztah k přírodě, k těm stromům, které kolem něho vyrostly. Konečně, je asi více vlastností, které v člověku bývají za-kódovány, musí být však dále rozvíjeny, a to vás pak už ani Oxford nenaučí… V jedné jihočeské lidové písničce odpovídá oliva na dotaz dívky „já ti to nepovím, já to sama nevím – já jsem strom zelený, já mluvit neumím ….“. Nevím sice, kde se v jižních Čechách vzala oliva, zato dotyčný strom nade vší pochybnosti potvrdil, že mluvit neumí. Přesto všechno, přes tyto jasné důkazy včetně textu citované písničky, že stromy nemluví, jsem přesvědčen, že je to malinko jinak. Ne, že neumí. Oni totiž jen nechtějí (nebo mají svou řeč – stejně jako váš pes)! Rozumí však, co říkáme a přiměřeně na to reagují. O tom jsem se přesvědčil asi před 17 lety, když jsem opatroval zahradu v Praze. Byl tam tehdy nádherný, přímo majestátný ořešák. Ohromný. Vysoký. Košatý. Už nemám slov… A tenhle vegetační krasavec měl větve všude, kde jen bylo možno. A tedy i nad zahradní cestičkou k zadním vrátkům. Vadilo nám to, překáželi jsme si trochu. Dokonce tak, že jsem jednoho dne nahlas pronesl dramatický výrok: „Tyhle spodní větve u ořešáku prostě v sobotu odříznu, aby se tady dalo chodit!“. V následujících dnech, zbývajících do soboty, věren zásadě o důkladném zvážení takových kroků, jsem se zamyslel nad koncepcí zahrady. Vždyť v té zahradě může být funkční cestička nejen přímo k zadním vrátkům, ale může být i točená do ladného „S“, mimo sporné větve ořešáku a dokonce bude zahradě lépe slušet. Rozhodnuto. Nastala sobota a po obědě vyrazím (už s tou změnou koncepce v hlavě) na zahradu. Nářadí na pře-místění dlaždic chodníčku s sebou. A zůstal jsem stát, celý zkoprnělý vedle ořešáku: Jeho spodní větve, před týdnem svěšené nad dlaždicemi, byly najednou zdvihnuté vzhůru a už nebránily průchodu! Dlouho jsem stál a nevěřícně hleděl na mohutný strom a jeho tělocvičný výkon… Dodnes mám tuto příhodu v paměti. A od té doby je můj pohled na stromy, vegetaci a přírodu vůbec daleko vnímavější a snad i chápavější… Nebylo už ale přece možno jinak. Změna se jevila rozumnější a lepší, přeložil jsem chodníček, pilu odložil nepoužitou, tiše jsem se omluvil a trošinku zastyděl, že mne to nenapadlo hned… Dlouho jsem pak byl pyšný na ten alternativní nápad (který jsem už nahlas nevyslovil). A víte co následovalo? V dalších dnech  ořešák tiše spustil větve a vrátil je znovu do té spodní, pohodlnější polohy. A na podzim měl úrodu ořechů, jako ještě jiná léta neměl… Závěrem bych rád zdůraznil, ať už uvěříte či věřit nemusíte, že šlo o příhodu naprosto skutečnou.  Svědky jsem neuplácel, radovali se spolu se mnou.... J.G.