Setkali jsme se v divadelní kavárně v Rakovníku loni na podzim, byla milá, usměvavá, krásná a přívětivá.
Libor Michalec
Vzpomenete si, kdy naposledy jste hrála v Rakovníku?
V dubnu nebo v březnu jsme tu hráli Fausta a Markétku, takže to není zase tak dlouho. Ale vím, že když jsme tu hráli naposledy, tak jsem byla strašně nervózní. Byla to největší tréma, jakou jsem kdy měla.
Z jakého důvodu?
Protože jsem skoro každého v obecenstvu znala – byť třeba ne osobně, ale byla tu bývalá paní učitelka ze školy a podobně. Dneska budu zase nervózní, ale nesmím se tak nechat vynervovat.
Rodiče byli loutkáři, vedli vás odmalička k herectví, anebo vás to samotnou přitahovalo?
Jako malé nás dali rodiče i se sestrou na všechny možné koníčky - výtvarku, keramiku, sportovky, klavír, ale pro mě byl dramaťák vždycky nejbližší. Že bych to mohla dělat jako práci mě tehdy nenapadlo.
Dostala jste v Rakovníku základy herectví, ze kterých dnes čerpáte?
To rozhodně. V žádném případě nemohu opomenout dramaťák Nikoly Mikeskové a vím, že paní učitelka položila základní kámen pro to, abych herectví mohla dělat. Naučila mě například základy uměleckého přednesu.
Když jste odešla do Prahy, byla to velká změna?
Já jsem to vnímala velmi výrazně. I lidi mě na to připravovali, říkali, že budu ta zhýralá umělkyně a nebudu se s nimi kamarádit, tak jsem šla do Prahy opatrně. Myslím, že tak tři roky trvalo, než jsem si zvykla. Bylo mi patnáct let a měla jsem pocit, že jsem byla vyhozená z hnízda.
Vracíte se často do Rakovníka? Je to pořád váš domov?
Domov to bude navždycky jednoznačně. Hrozně ráda se sem vracím a je to spojené také s lidmi – mám tu rodinu, nejlepší přátele, takže se vracím za nimi. Jsem na Rakovník pyšná. Vždycky se mi například strašně líbil náš park a ráda se procházím i po městě.
V Divadle v Mladé Boleslavi, se kterým jste přijela, již nepřipravujete nové role a přesouváte se víc do pražských divadel. Je to zásadní životní změna?
Zatím v Boleslavi hraju ještě dost představení a vždycky své kolegy herce ráda vidím, ale většinu času trávím v Praze. Už jsem se naučila mít Prahu ráda.
Který film z těch, ve kterých jste hrála, byl pro vás zásadní, důležitý ?
Největší šok asi byl televizní film Dívka a kouzelník, za který jsem dostala i krásnou cenu.
Pak už si vás všimli i další režiséři?
Protože jednoho režiséra mám doma, myslím, že režiséři to takhle nesledují. Maximálně když vypíší konkurz, tak si mohou vzpomenout, že někde viděli někoho hrát, a řeknou si, že by se tam ten herec typově hodil, ale to je všechno. Na Ženy v pokušení jsem také normálně prošla konkurzem a na Lidice to byla taková shoda náhod, že mi ta role spadla do klína místo Marty Issové.
Když máte doma režiséra, bavíte se také o filmu a o hraní?
Bavíme se o tom dost, protože nás to oba baví. Často se shodneme, je to pro nás důležité. Často se dostáváme i do sporů.
Váš přítel režisér Karel Janák je o 17 let starší. Nesnaží se vás poučovat?
Někdy jo, ale občas se snažím poučovat i já jeho. Je to vyrovnané.
Se kterým režisérem se vám nejlépe pracovalo?
To je strašně těžká otázka, nemohu to těm ostatním udělat a vybrat jenom jednoho. Není to tedy asi taktická odpověď, ale i když jsem pracovala se samýma výbornýma režisérama, nejintenzivnější to bylo s Jurajem Herzem při filmu Dívka a kouzleník.
A která z rolí, jež jste hrála, byla nejbližší vašemu naturelu?
Mě se strašně líbila právě ta ve filmu Dívka a kouzelník, protože to bylo o dívce, která vyleze ze sklepa, kde se skrývá před nacisty, a poznává svět. Bylo mi to blízké v době, když jsem přišla do Prahy, a také poznávala nový svět. Teď jsem točila také strašně zajímavou věc, film Můj vysvlečenej deník, který je podle bestseleru Johany Rubínové o osmnáctileté holce, které umřela maminka a je to taková klučičí holka. To je úplně jiná osobnost než já. Jsem na to zvědavá.
Film Lidice se odehrával nedaleko odsud. Vnímala jste to, když jste v něm hrála?
Uvědomovala jsem si to a také se mně na to několik lidí zeptalo.
Jaké máte plány do budoucna? Vysněnou roli?
Je to takový reálně-nereálný sen, ale hrozně ráda bych si zahrála i malou epizodní roli v zahraničním filmu, a to z toho důvodu, že bych chtěla vidět, jak to funguje ve velkém filmovém štábu. Ale to bych musela umět hodně dobře anglicky. Co se týče divadelních rolí, nikdy jsem neměla touhu hrát Julii, ale hrozně se mi líbí markýza de de Merteuil z Nebezpečných vztahů. Ovlivnil mě hlavně Formanův film Valmont. Všichni mi říkají – prosím tě, na to jsi ještě mladá, ale já říkám – ne to je do budoucna.
