Šachový král

  Dynastie Heglů v naší vesnici vládla kulturnímu životu dokud  jsme se sem nenastěhovali my. Přišli někdy v sedmdesátých letech, že už nechtěli žít na tom litvínovsku ve smogu a exhalacích. Ona byla malířka a přitáhla sem pak i své kamarády umělce na ty každoroční akce, o kterých jsem psal, on dělal ve fabrice a vedl filmařský kroužek, natočil spoustu pěkných dokumentů. Takoví přičinliví čiperní lidé, kteří to tady oživili. Převyšovali zřejmě své okolí o celé patro, ale to bylo jedno, protože jim šlo o  lesy a čistý vzduch a neměli problémy se tu začlenit do kolektivu.

Malířka Heglová si taky prošla své čarodějnické období a ilustrovala Janě knížku básní. Jana o ní napsala článek do  ženského časopisu, malířka jí věnovala obraz, ale šéfredaktorka článek nevydala, protože litvínovská malířka není mediálně známá. Starý pan Hegl to všechno vnímá s jakousi aureolou patriarchy a pořád neztrácí zájem o dění. Když byla v Praze volba prezidenta, prořezával na zahradě stromy a volal na kolemjdoucí:“Tak sem si nabral plnou nádrž, kdyby náhodou zavolali z Prahy, že mám přijet, abych mohl hned vyrazit.“

Mají dvě dcery, které teprve jejich rod náležitě rozšířili. Ta mladší se brzo vdala, ale krátce nato rozvedla a pak vdala podruhé. Zdědila umělecké vlohy, odmalička chodila na výtvarný kroužek, a pak ho jako vystudovaná učitelka vedla. To všechno byla  ale přípravka na to, aby rozjela velkou firmu, stejně jako když později absolvovala stáž v Německu v dílně na vitráže. Vlastně s tím začal jejich táta, který tuhle technologii okopíroval z fabriky. Dělali to podomácku a ten jejich německý strejda Hegl  jim to zařídil. Vyučila se tam, spojila to s talentem a manželem, který měl technické a ekonomické nadání a založili si firmičku. Nejdřív na koleně v garáži, a teď mají asi deset zaměstnanců a největší vitrážistickou dílnu v Čechách. Koupili si na to svůj barák, spíš statek, který pomalu opravují,  ve všech oknech mají barevné pavučiny vitráže, na vstupních vratech sádrové lvíčky a sami chodí ve vytahaných teplákách jako Michelangelo. Neuvěřitelná atmosféra krásy uprostřed vesnické poušti, kterou produkují a sami přitom na sebe moc nedbají, je dělá čitelnýma, jaksi pravdivýma a důvěryhodnýma.

Ta  starší dcera vystudovala doktorku a vzala si inženýra, kluka, se kterým kamarádila už od dětství. Probíjí se životem s jakousi německou důkladností, vysokou inteligencí a vysokými nároky na sebe i své okolí.V době, kdy jsem do Lubence poprvé přijel, měla už  homeopatickou ordinaci a jezdila na takové ty šamanské-čarodějnické  nauky do Prahy,  kde každý víkend studovala jak třeba udělat na hliníkové lžičce v tranzu uzel, jak  přejít žhavé uhlíky  bosýma nohama a podobně. To čarodějnictví v ní trochu zůstalo, i když do té Prahy jezdit přestala, takže zná různé typy kamenů a co mají za vlastnosti, ale už není v té fázi, že přišla k nám na zahradu a říkala naprosto vážně, co tady musí být skřítků. Pořád se ode mě chtěla  něco dozvědět o hinduismu a Indii, když jsem tam byl, ale neměl jsem pořádně co říct, protože ten mystický rozměr si přečetla z knížek lépe než já a ten praktický je pro člověka, kterého zajímá mystika nezajímavý a vlastně to ani nechce slyšet. První volební období  po revoluci byla v zastupitelstvu, ale podruhé už  o tom nechtěla ani slyšet. Dobře vnímá společenskou atmosféru obce i principy, kterými  se utváří, ale tak  trochu svou přímočarostí všude vyčnívá. Celkově bych řekl, že ta dynastie se vyznačuje tím, že ti lidé se nebojí dělat věci, které mají jiní jako koníčka jako své povolání. Svým způsobem je to o tom, nebát se žít naplno a doopravdy, aby ten život za to  stál a to je na tom asi nejsympatičtější. 

Nevím, jak s tím souvisí, že ta starší měla v životě dost smůlu, protože první dítě nedonosila a druhé se narodilo mrtvé. Vesnice ve v tomto směru dost krutá a začalo se o ní říkat leccos, ale napotřetí se jí narodil kluk jako buk. Správná rodina ale musí mít děti dvě a již z ultrazvuku zjistila, že druhý kluk se narodí se zdravotním postižením. Přesto se rozhodla, že si ho nechá, ale když se narodil, nedokázala už dál dělat medicínu, protože jí prostě přestala věřit, když s ní nedokázala pomoct vlastnímu synovi.  Ta starší zanechala homeopatie, trochu proto, že tady na vesnici tomu asi nikdo moc nevěřil, ale hlavně, že se jí narodil syn s tělesným postižením, uvázaný na vozíček. Když dorostl do školního věku, nastoupila ve škole jako učitelka, aby to měla pod kontrolou. Udělala si k tomu další vejšku, nevím jestli nebyla dokonce už třetí, a i do učení se vrhla se svou typickou německou sveřepostí.  Stala se výchovnou poradkyní, absolvovala  doškolovací kurzy a celou školu honila kvůli svým plánům a tak. Jana, která  taky uvažovala o tom, stát se tady na škole ředitelkou, sama přiznává, že  Heglovka by byla lepší ředitelka, že je systematičtější a větší dříč, ale právě proto má z  ní každý strach, tuší, že by  pod ní musel makat a že by každému řekla natvrdo, co se jí nelíbí.  Tyhle principy uplatňuje i v domácnosti. Její starší syn se jen tak mimochodem umístil  v krajském kole dějepisné olympiády  na medailové pozici jako jediný z malé vesnické školy obklopen osmiletými gymnazisty.  Hlavně ale závodně tancuje, má tady ve vesnici partnerku, se kterou vyhrává krajské soutěže a už se chystá na mistrovství republiky. Znamená to, že ho každý víkend vozí po celé republice na závody, je to  pro rodiče skoro až jakési totální  obětování  se. Když jsme k nim někdy přišli na návštěvu, nechlastalo se jako u nás, ale hrály se dětské společenské hry  typu Dostihy a sázky. Oni se dětem  odevzdaly cele a bez pardonu a pak teprve to přináší výsledky a já tuším, že něčeho takového nebudu schopen. Taky do Aničky hustím základy focení a psaní, a taky ji chci honit po literárním soutěžích, ale nechat ji přitom volnost, netáhnout ji jako psa na obojku, a to je možná chyba, protože i toho Mozarta museli vydrezírovat. To ještě nemluvím o tom mladším, vozíčkáři Víťovi, se kterým Heglovka  jezdí  dokonce každý den na plavecký trénink do krytého bazénu ve městě a on už  byl v juniorské reprezentace paralympioniků, vyhrál mezinárodní závody a byl v nominaci na příští olympiádu.  Zlatý paralympijský medailista o něm mluvil jako o velkém talentu a následně o něm natočili reportáž do televize a protáhli ho všema novinama a  najednou byl tenhle handicapovaný kluk  tak slavný, že mu kde kdo ze spolužáků záviděl.  Faktem je, že nikdy neměl čas nějak zatrpknout vůči lidem,  protože se taky nikdy nedostal do izolace. Má krásný vozíček s obrázky od Disneyho, který jeho máma každý den nakládá a vykládá z auta, takže z toho má pěkně vypracované svaly, jezdí s ním na procházky a  ve škole je Víťa díky své pověsti velmi populární. Holky se hádají o to, která bude smět tlačit jeho vozík a ta, která nevyhraje, se aspoň před ním producíruje, aby se nějak vetřela do jeho přízně. Díky zázraku moderní doby – počítači připojenému na internet, může získat za obrazovkou nejen pocit, že má nohy, ale dokonce i křídla. Jenomže z Víti se nestal introvertní počítačový programátor, ale sportovec, a to dokonce tak dobrý, že jakási Australanka z komise pro stanovování stupně zdravotního postižení přeřadila Víťu do kategorie míň postižených dětí. Nic jí nezajímalo, Víťa že má od každodenního plavání vypracované svaly, že to je neuvěřitelné dílo lidských rukou, které rozhýbalo klouby, které se nikdy hýbat neměly.  Rázem byl konec se sny na olympijskou medaili, ale Víťa přesto dál jezdil každý den cvičit do bazénu a za těch dlouhých zpátečních cest si začal číst šachové učebnice.  Protože jeho maminka učila, domluvila mu utkání se zdejším matematikem, který Víťu sice s problémy, ale přece jen nakonec porazil. Když jsem začal vést ve škole šachový kroužek, všeobecně se počítalo s tím, že Víťa bude šampión, ale nebylo tomu tak. Znal spoustu strategických pouček,  šachovou teorii,  šířil při hře silácké poznámky jist si sám sebou, ale přece jen chodil teprve  do čtvrté třídy, a tak ho porážel jeden osmák, který sice poučky neznal, začínal  obvykle partii dámou, ale měl náskok pěti let. Po pravdě řečeno se mi spíš líbilo, jak hraje ten osmák. Jeho hra byla odvážná a riskantní, autoři šachových příruček by ho vytahali za uši, ale jemu to vycházelo. Naproti tomu  Víťa hrál opatrně a vypočítavě.  Nepouštěl se do krkolomných kombinací, ale krůček po krůčku si budoval převahu. Když jsem vyhlásil šachový turnaj o ceny, bylo pravděpodobné, že se ti dva setkají ve finále, a také se to stalo. Pokud někdo začíná partii dámou, existuje jednoduchá strategie neustále tu dámu prohánět a rozvíjet si tak své figury a ovládnout šachovnici. Ovšem za předpokladu, že odrazíte ten úvodní dámovský útok, který může být smrtící. A to se Víťovi ještě nikdy nepodařilo. Ve finále šachového turnaje mu to ale vyšlo. Vyměnili si několik figur a síly byly pořád vyrovnané. „A teď vyzkoušíme koníka,“ pronesl Víťa jednu ze svých průpovídek a dal šach. Bílý král uhnul, ale Víťa mu dal koněm šach podruhé a potřetí a pak jsem náhle uviděl příštím tahem úžasné vidličky na krále a dámu. Nedalo se to předem spočítat, král měl vždycky  několik možností, kam uhnout, ale Víťa prostě  intuicí věděl, že kůň se svým netypickým skokem má občas tyto možnosti a tak když mu to  náhodou vyšlo, nebyla to až tak úplně náhoda. „Koník je tvoje nejoblíbenější figura, co?“ řekl jsem mu. Zamyšleně se na mě podíval, sebral soupeři dámu a koncovku už pak dohrál bezchybně. Když turnaj skončil, odnášel jsem šachovnici do druhého patra do sborovny a potkal Víťu stoupat i s  vozíkem na rampě, kterou na škole vybudovali speciálně kvůli němu. „S tím koněm máte pravdu,“ volal na mě, „kůň sice není nejsilnější figura, ale má velkou výhodu v tom, že může skákat.“