Když už jsem si myslel, že jsem v rámci ohledávání rodinných kořenů objevil všechno, co se dalo, stalo se něco, co mě vrhlo zpátky na začátek. Kdesi mezi řádky naší kroniky se totiž píše, že dědův strejda František Udržal z Dolní Rovně byl předsedou vlády, a když jsem po tom začal pátrat, zjistil jsem, že studoval dokonce stejnou školu v Halle jako můj praděda, ale pak se místo sedlačení dal na politiku. Ve třiceti se Udržal stal prvním selským poslancem v říšském sněmu, a potom za Masaryka ministrem národní obrany a nakonec předsedou vlády v době světové krize.
Na rodinné fotografii z dědovy svatby stojí ten robustní chlápek s oblým čelem, kroucenýma knírama a smělým až skoro hrozným pohledem mezi svatebčany na dědově svatbě jako nudící se Kyklop z jiného světa, jako by už mezi své příbuzné nepatřil, a přišel jenom proto, aby nám všem do desátého kolena hodil přes propast času rukavici, kterou nikdo z nás zatím neměl sílu zvednout. Komunisti ho po převratu vyškrtali z dějepisu, protože se jim nehodil do krámu a navíc byl ve straně agrárníků, kteří se pak dali k fašounům, i když právě on proti těm fašounům nejvíc bojoval. Tušil jsem, že v tajemném příběhu toho člověka se skrývá něco, co musím vědět, a potvrdilo se to, když se mi dostala do rukou autobiografická kniha, kterou o Udržalovi napsala jeho dcera. Ta knížka obrátila můj svět vzhůru nohama a já hltal příběhy sedláckého synka z Dolní Rovně, kterému pan řídící ve škole prorokoval, že skončí buď na šibenici anebo jako prezident, a který ve dvanácti letech vyzval na souboj a veřejně zostudil o hlavu většího řeznického učně, jenž terorizoval okolí, a tak vlastně začala jeho politická kariéra. Jako kluk jsem si stěžoval, že tady na tom světě už nemůžeme najít žádné opravdové hrdiny, a teď najednou zjistím, že se stačí trochu porozhlídnout po vlastní rodině a narazíte málem na supermana. František Udržal se uměl na sedláka až podivuhodně dobře nejenom prát, ale i ohánět rapírem a střílet z pistole, a naučil se i šermovat slovy, což dokazoval ve Vídni jako první sedlák v celém říšském sněmu. Když pak skončila světová válka, oznámil Habsburkům, že „my Češi si své události budeme od nynějška řídit sami,“ a vrátil se do Čech, kde ale byla nezávislost Československa vyhlášena zatím jenom rozhlasem a ve všech vojenských kasárnách pořád bydleli c..k. hotentoti ze všech koutů monarchie. Nikdo z nových českých politiků nechtěl riskovat skandál, když ho ti Srbové nebo Maďaři neposlechnou, až František Udržal se osobně vypravil do posádky v v Litoměřicích a oznámil jim, že jsou rozpuštěni. V pamětech Udržalovy vnučky se píše, že tenhle zdravím kypící chlap nejenom jezdil na koni a řídil ten čertovský vynález, kterým tenkrát byl automobil, ale podporoval i leteckou dopravu a chápal její význam pro armádu, které ministroval. Byl sice povahou bojovník a rváč, ale sedláckýma genama poučený, že nejlepší není válka vyhraná, ale ta, která se vůbec nemusela vybojovat. Když začala světová hospodářská krize, hodili mu pak na hrb řízení celé vlády, do kterého se nikomu nechtělo, a premiér Udržal postoupil z kroniky našeho rodu, kterou psal praděda František, do kroniky národu, kterou tenkrát psal Ferdinand Peroutka a nazval jí Budování státu.
Prezident Masaryk si oblíbil toho zemitého, přímočarého chlapa s tahem na bránu, rád za ním jezdil do jeho moderní vily s koupelnou i splachovacím záchodem v Dolní Rovni, a společně se večer nad sklenkou tramínu svěřovali se svými obavami z toho, co se děje v sousedním Německu. Byli to důvěrné intimní schůzky dvou mužů, kteří se vždycky dokázali postavit každému nebezpečí čelem a právě proto asi tušili, že na tenhle grosse problemme jejich síly nestačí. Když Tomáš Garrique zemřel, politicky odepsaný František Udržal se jako politik na vejminku vypravil do Chorvatska k moři. Slunil se na pláži poseté bílými oblázky, procházel se po molu mezi kotvícími jachtami a navečer se západem slunce pak vstoupil do Jaderského moře a plaval tak dlouho a daleko, jako by chtěl uplavat svému středoevropskému osudu. Vlny, které k němu dosud byly laškovné a přívětivé, se ale jednoho dne nepřátelsky zpěnily až do dvoumetrové výše, a František Udržal, kolíbaný přívaly slané vody se vracel k pobřeží vnímaje až příliš jasně to neodvratné omílání až k smrti. Když z toho vlnobití v náhlém záblesku intuice nahlédl do budoucnosti, viděl, jak jeho skvělí vojáci vyklízejí bez boje pohraniční betonové řopíky, nedobytné bunkry, které byly jeho pýchou a sevřelo mu to srdce do kleští. Byly to jiné kleště než ty, které jej svíraly, když cestou z Prahy do Rovně vystoupil na předposlední zastávce z vlaku, vracel se pěšky mezi poly a zdravil strýce a sousedy stejně uctivě jako oni jeho. František Udržal byl člověk, který neumírá na dlouhé a pomalé choroby, ale na náhlé puknutí srdce, a když se ho teď osud neopatrně dotknul vizí budoucnosti, rozprsknulo se to srdce jako bylina, kterou zná každý sedlák, a která se jmenuje netykavka. Jeho poslední cesta na lafetě děla jej zavedla na roveňský hřbitov vedle mého pradědy a kromě tisíců lidí ho na ní doprovázely i králové jihoslovanský, rumunský a egyptský.
