Prastrejda, který nezachránil svět II.

Plný nadšení z velkolepého osudu svého předka jsem vyprávěl o Udržalovi pozdě večer Věře v  posteli a ona mi na to ospale namítla, že studovala historii, ale o žádným Udržalovi v životě neslyšela.„Byl předseda vlády. A babička říkala, že mohl bejt prezidentem, ale Masaryk ho nechtěl.“ „No jo, úřednický vládky,“ ušklíbla se. „Každej ví, že prezidentem po Masarykovi nemohl bejt nikdo jinej než Beneš.“

"V normální demokracii si žádnej prezident nemůže vybrat nástupce. Udržal byl lidovej hrdina, něco jako Roosevelt, a babička vždycky říkala, že Beneš byl na prezidentování moc churavej,“ hájil jsem svého předka, a když si Věra přetáhla peřinu přes hlavu na znamení, že diskuse skončila, štrikoval jsem si na obláčku fantazie jak se prezident Tomáš Garrique prochází po Rovni s mým prastrejdou Udržalem, ruce za zády, cvikr mu vzrušením přeskakuje po nose, když Františkovi vysvětluje proč nemůže tuhle nabídku odmítnout i přes všechny ty problémy s agrární stranou:

"Nemůžete dopustit, aby se provalila naše hráz chránící svět proti blbosti toho německého fanatika," opakuje Masaryk trpělivě s tím svým nesmlouvavě přísným postojem vysokoškolského profesora, který se stal vojenským generálem, a pak i prezidentem. Trochu přitom připomíná Toma Hankse z filmu zachraňte vojína Ryana, už nevidí rozdíl mezi slohovou kompozicí a válečnou operací a tak mu na toho prezidenta Udržal kývne. Je to váhavé sedlácké kývnutí od kluka, co kdysi utíkal přes plot, aby mohl předcvičovat na sokolském sletu, a teď si zdráhavě uvědomuje, že musí utéct ze své agrárnické, fašouny prolezlé strany, aby právě těm fašounům nespadla do klína polovina zeměkoule. Zná ty lidi, co jsou ve vládě, sám si je vybral, prošel s nimi světovou krizi hospodářskou a myslel si, že to je to nejtěžší, co se mohlo stát, ale teď mu osud nachystal světovou krizi morální a politickou. Čelí jí ne jako voják, ale jako sedlák, který svým selským rozumem chápe, že si musí pojistit pomoc od světa nenápadnými drobnými gesty, tou prací s veřejností, která je o tolik důležitější než silácké vykřikování revolučních hesel z balkónů.

Když pak v mé půlnoční vizi pozval prezident Udržal Chamberleina do Rovně, byla to jen taková nezávazná schůzka, ale Udržal věděl, že nikdo z těch, kdo viděl tenhle ráj na zemi, nezůstal klidným. Předváděl užaslému premiérovi nejstarší demokracie světa meliorace, sokolský slet a pak ho vedl do své vily domů a tenkrát v té vile byl na návštěvě i můj šestiletý táta, honil se s dětma po zahradě a schovávali se ve vyřezávaném dřevěném altánku a táta potom nakouknul do té obrovské vily s mramorovýma schodama a užasle zíral, jak tam všichni chodí v oblecích a se skleničkou v ruce mluví cizí řečí a Chamberlain, když zahlédnul toho krásného chlapce, zabrumlal si: "Oh my Good," a vzpomněl si na Hitlerovu chatu v Alpách, kde to fičelo a bylo tam pusto a prázdno a něco se v něm zlomilo, a když si pak Hitler nárokoval Sudety, řekl mu „no, sir“. Tak dějiny přeskočily výhybkou na jinou spirálu, není žádná druhá světová válka, Hitler propadl vlastním výtahem a dějiny se kupodivu obešly docela dobře bez jednotek eses, gestapa i koncentračních táborů, ani Stalin neměl bez války koho zachraňovat, zůstaly mu jenom gulagy na Sibiři a žádní Češi ani Maďaři, Poláci nebo snad dokonce Východní Němci neměli žádný důvod oslavovat Sovětskou armádu, tím spíš, že vlna chaosu, bídy a občanské války se rozšířila z Ruska do Číny a komunistické strany vnímali i levicoví intelektuálové na Západě jako takový podivný extrémismus, a dokonce i Amerika zůstala pořád sice nadějnou ale druhořadou velmocí.