Nejlepší heřmánek na světě

Nejradši jsem chodil s dědou sbírat šípky a heřmánek.  Vždycky jsem si při tom popíchal prsty o šípkové trní, a když jsem šípky ochutnával, cítil jsem na jazyku zvláštní štiplavou chuť, ale když jsem pak znovu prolézal křoví a hledal ptačí hnízda anebo si lehnul do trávy a díval se na sluníčko skrz síťoví řas, pozoroval jsem, jak se sluneční paprsky rozkládají na duhové spektrum, které se každým zachvěním mění jako v opiovém snu.

Na heřmánek jsme měli speciální česno, které děda Slavoj sám vyrobil, jako uměl vyrobit z odpadků a zbytečných krámů skoro všechno na světě.  Hřebínek byl z  hřebíků se zakulacenýma hlavičkama a stonky heřmánku se samy trhaly zvednutím česna, kvítka voněla heřmánkovou vůní, zdravou a příjemnou, na rozdíl od smradlavého rmenu, který se někdy s heřmánkem pletl a my ho poznávali podle toho, že neměl uprostřed dutinu a byl větší než heřmánek. Měl jsem na rmen vždycky vztek, protože kdyby byl heřmánek taky tak veliký jako rmen, sbíral by se o hodně líp, a přitom heřmánek je užitečný a rmen není k ničemu. Ale i heřmánek občas rostl jako plevel na poli, kde bylo vyseto obilí, a fakt, že tam vyrostl, znamenalo pro dědu, že zdejší zemědělci neumějí svoji práci, protože na jeho statku v Rovni, který mu komunisti znárodnili, by se nic takového nestalo, a vlastně ani ty zarostlé meze plné šípků a jiného plevele, které všude kolem rostly, by dobrý hospodář nepřipustil. Heřmánek byl voňavý jako dědovo čisté svědomí, že nenese vinu za to, že kočí, který jim tenkrát statek zabavil, se nakonec oběsil, protože neuměl hospodařit. Děda o tom nechtěl mluvit, aby mi nepletl hlavu a místo toho říkal: „Víš hochu, heřmánek roste u nás nejlepší na světě proto, že v celém světě nemají tak dobré podmínky,“ a když říkal „u nás“, tak nemyslel u nás v Československu, ale u nás na téhle mezi, kde ho trháme, a právě ten heřmánek, který jsme nesli v plátěném pytli domů, byl nejlepší na světě. Představoval jsem si tenkrát ebenové černochy v Africe a Eskymáky a šikmooké Číňany, jak všichni koukají na ten náš heřmánek a uznale kývají hlavou, že ten náš heřmánek je opravdu nejlepší.

Jenomže tím, že jsme heřmánek přinesli domů, práce ještě neskončila. Děda smetl v kuchyni všechny věci ze stolu a vysypal na ně celou tu hromadu heřmánku a začal ho přebírat od plevele a otrhávat stonky. Mně se do toho nechtělo, ale děda dělal tu práci s takovým nadšením, že jsem nevydržel jenom se dívat, a i když děda nic neříkal, začal jsem přebírat voňavý heřmánek taky. Pokaždé, když mi ta práce připadala úmorná, jsem se podíval na dědu a začala mě zase bavit.  Za chvíli si sedla vedle nás ke stolu i babička, protože nám záviděla, že se můžeme dotýkat měkkého a krásného heřmánku, nasála tu léčivou vůni, a když potom odpoledne pro mě přišla máma a chvilku se dívala, jak všichni pilně pracujeme, zaleskly se jí oči při pohledu na hromadu rozvinutých kvítků na novinovém papíře, a tak každý, kdo přišel, se chvíli díval, a pak podlehl kouzlu dědovy lásky k heřmánku. Děda pak sušil heřmánek v ložnici na obrovských platech a každého, kdo tam vešel, upoutala čarovná vůně nejšťavnatějších pastvin a prosluněných luk. V zimě jsme pak pili heřmánkový čaj, ale hlavně ten heřmánek děda odevzdával do výkupny, kde ho prosili, aby s nimi uzavřel smlouvu, slibovali mu hory doly a pronásledovali ho doporučenými dopisy, protože věděli, že nikdo nemá tak krásný heřmánek jako on, ale v tom bylo právě to heřmánkové kouzlo - že nepodléhal žádné smlouvě a rostl si, jak sám chtěl a děda to moc dobře věděl.

Děda se ale nenarodil jako sběrač bylin, nýbrž jako lovec, a říkal, že nejkrásnější pohled na svět je přes hledí lovecké zbraně. Od deseti let chodil do lesa s flobertkou, ale když je znárodnili a mohl si z celého gruntu vzít jenom to, co se vešlo do jediného vagónu státních drah, zůstala tam i jeho puška. Přestěhovali se s babičkou do vyrabovaného bytu nad masnou na Onom Světě, odkud před ním vyhnali Němce a pracoval ve válcovnách huti a železa Julia Fučíka v Chomutově, kde tahal drát tak dlouho, až se mu namotal na nohu, zlomil jí natřikrát a poslal ho do invalidního důchodu. Dlouhé dny volna trávil tak, že chodil do lesa jako kdysi v Rovni, jenom už teď bez pušky a s holí a sotva jsem trochu povyrostl, tak i se mnou.

Vstávali jsme, ještě než se rozednělo, abychom stihli první ranní vlak, který byl vždycky plný krásně zadumaných houbařů. Všichni jsme vystoupili na jedné zastávce v Pastuchovicích a u prvních stromů jsme se rozprchli a každý hledal flek, kde budou ty nejkrásnější hřiby. Chodili jsme kolejemi od traktorů, ve kterých stála voda, kterou pil motýl perleťovec, šlapali jsme po úzkých stezkách zarostlých ostrou travou, plazili se pod pichlavým houštím a to všechno proto, abychom pronikli do samotného srdce lesa okolo Pastuchovic a Žihle, kde se na paloucích u lesních potůčků skrývaly dědovy houbové a borůvkové plantáže. Tam jsme s dědou uprostřed hvozdů brouzdali vysokou trávou, plazili se pod nízkými smrčky ve školkách, v hustém roští jsme nacházeli  podoubky, kačenky a babky a někdy, když bylo sucho i bedly a křemenáče, nebo dokonce hřiby praváky. Ty vytrvalostní štrapáce mě hrozně zmáhaly, a tak, i když byl děda invalidní důchodce o holi a já malý kluk, jenom kvůli mně jsme museli odpočívat a předčasně jsme svačili tlustý chleba se syrečky od babičky. Opřel jsem se v takové chvíli o kmen širokého smrku a odspodu se díval do koruny na spleť větví, která vytvářela zelený labyrint, neustále se zmenšující a stoupající do ztracena, a když jsem se do toho druhého obráceného světa pozorně zahleděl, jímala mě závrať a celý svět se roztočil v kruhovitém vězení vysokých smrků.

Děda ale nikdy nevydržel nečinně sedět, odloupl si tlustý kus borové kůry a vyřezával z něj lodičky. Ne takové, jaké jsme dělali my kluci, žádné pramice, děda vyráběl opravdové kánoe se stěnami tenkými tak, že silnější otisk prstů by je prolomil, nakonec každý svůj výrobek dokonale ohladil tím, že po něm kolmo přejížděl ostřím nože, tak až se z kůry drolil jemný prach a stěny lodiček byly jemné, bez jediné nerovnosti nebo rýhy. Byly to dokonalé kánoe, jenom jsem nikdy nechápal, jak je dokázal s takovým neuvěřitelným klidem poslat hotovou lodičku po proudu potoka nenávratně pryč. Jednou si děda našel opravdu skvostný kus kůry, monolitický a krásně rostlý, s pěknou barvou a krásně prohřátý, že to musela být radost, zajet do něj nožíkem, myslel jsem, že to bude nějaká unikátní loďka, něco opravdu výjimečného, i děda ten kus kůry nesl jako nějakou svátost a pak z něj začal vyřezávat tajemné tvary a neodpověděl mi na otázku co to bude, já jenom se zatajeným dechem hleděl na jeho šikovné prsty a netušil, co pod nimi vzniká, až pak se jisté sebevědomé pohyby nožíku zpomalily, až se zastavili úplně a děda se dlouho díval na ten kus kůry a mlčel a myslím, že nepřemýšlel vůbec o tom, co chce z beztvárného tělesa vykutat, že snad i zapomněl, co drží v ruce a tak nějak nepřítomně se zahleděl do dálky a mně bylo najednou hrozně smutno a byl jsem rád, když tu kůru zahodil a nechal si jen malý kus, z kterého dělal krásnou lodičku, kterou mi dal na památku a já ji měl doma dlouho schovanou, až jednou, když jsem uklízel, jsem jí příliš zmáčkl a elegantní tvary se promáčkly a zbortily.

Pak jsme celí říční vyšlapali hodně strmý sráz, a když jsme už měli být nahoře, ukázalo se, že stojíme na planince, za kterou začíná ještě prudší stoupák. Pěšinka vedla podél lesní školky ohraničené kládama, od kterých se odlepovala plesnivá kůra, a stromky byly dávno přerostlé, takže školka neměla smysl, a taky plot se na několika místech zbortil, a ten mladý les se chvěl, bzučel a šelestil a do toho od kraje vstoupil srnec. Byl majestátní, jak se díval pod sebe do širokého údolí. Děda se doširoka rozkročil, vzal hůl jako by to byla puška, přiložil ji k ramenu a stál napnutý jako struna, dokud neměl srnčí srdce na mušce, a pak napodobil ústy výstřel, takové „puuf“ a srnec se probral ze zamyšlení a odpelášil a my s dědou jsme se na sebe dívali a poslouchali les. Tehdy jsem to neuměl pojmenovat, ale dneska bych řekl, že krajina rezonující cizími příběhy mi uhranula, umlčovala mé myšlenky a cítil jsem, jak ze mě vyvěrá duše.

Jednou jsem potřeboval razítko od doktora, abych mohl jet do pionýrského tábora a v čekárně, plné starých lidí, jsem potkal dědu. Staří byli všichni zamlklí, každý zadumaně hleděl pod sebe, nebo mluvil jen šeptem a opatrně jako v kostele. Děda čekal na nějakou prohlídku a já jsem se těšil, až ho zavolají z ordinace, jak vstane a ukáže všem dědkům, že i stařec může být mladíkem. Díval jsem se na věšák, kde vedle odložených čepic byla zaháknutá dědova hůl a upnul jsem se k ní, k jedinému energickému předmětu ve skladišti opotřebených věcí. Pak sestřička v umolousaném plášti zavolala dědovo jméno a všichni se na něj podívali a děda jak chtěl vstát, najednou poznal, že mu chybí hůl, ale protože už bylo pozdě zavolat, abych mu ji podal, zapřel se rukou a vztyčoval se po jedné noze, zatímco druhou bezvládně vláčel za sebou. Nikdy předtím jsem neviděl dědu takhle vstávat uprostřed lidí. Doma měl u křesla připravené opěrátko a nad postelí zavěšený kruh, a když vstával, tak to byl unavený chlap, kterého bolí nohy, ale zato má velkou sílu v rukách. Doma to vypadalo efektně, ale tady u obvodního doktora jsem poznal, že to je všechno jinak, že hůl není žádná náhrada za pušku, že je to prostě hůl pro mrzáka.

Když jsem začal chodit na letecké modelářství, němčinu a volejbal a neměl už na dědu tolik času, tak jsem aspoň každý pátek utíkal z divného normalizačního světa k dědovi hrát šachy. Babička mi usmažila telecí řízek tlustý na dva prsty, zapíjel jsem ho domácím rybízovým vínem, a pak přinesl děda z pokoje dřevěnou šachovnici s figurkama z ebenového dřeva a než jsme se do sebe pustili, dal stranou svojí dámu. Ten handicap mi připomínal, že to není rovnocenný souboj, a proto jsem pořád prohrával a prohrával. Až jednou, když se do sebe zahryzávaly dva útoky a každý tak obrátil partii naruby, jsem obětoval dámu, kterou jsem měl navíc a děda se chytil za hlavu a moje figury v šíleném útoku obstoupily jeho krále. Pořád jsem čekal, že děda musí najít nějaký zázračný protitah, kterým se všechno obrátí, ale nestalo se a nakonec položil krále a já jsem běhal okolo stolu a křičel: "Vyhrál jsem nad dědou, vyhrál jsem nad dědou!" ale děda se nijak nevztekal, naopak se spokojeně smál.

Od té doby už jsem vyhrával pořád, naučil jsem se představovat si figurky na políčkách, na kterých ještě nestály, přemýšlet dopředu, studoval jsem šachovou teorii z učebnic a věděl jsem, že jednou přijde den, kdy budu hrát líp než děda. Přišlo to ale dřív a jinak, než jsem chtěl, protože dědovi objevili rakovinu jícnu. Když už pak nemohl polykat, voperovali mu trubičku do boku, kterou přijímal rozmixovanou potravu, a já k němu zase chodil každý den, protože bylo ještě moc věcí, které jsem se od něj chtěl naučit.  Potom, když jsem se zhoršil v šachách a dědův stav se zase zlepšil, začal mě učit všechno, co už dlouho nedělal. Ale nebylo to jako dřív, viď, změnilo se to učení v rychlokursy. To už jsem k němu chodil každý den, kdy jsem měl volno, protože toho, co mi chtěl a musel ukázat, bylo ještě moc. Naučil mě plést košíky z vrbových proutků, které barevně kombinoval s bužírkou a máčel v horké vodě, a při těch přípravných pracích jsem jen tak mimochodem zjišťoval, jak umí zužitkovat věci, které jiní lidé vyhazují a improvizovat, když nemá příslušné nářadí nebo materiál. Při slavnostech chmele vždycky sbíral použité voskované kelímky od piva, které pak používal jako krabičky na šroubky a hřebíky, z kartonových krabic, které vyhazovali řezníci, vyčaroval hotová kouzla při úpravě interiérů a rozklížené nohy od nábytku opravoval motouzem namočeným v lepidle.  

Jednoho dne vytáhl ze svého sekretáře, krásného kusu vídeňského nábytku, fotoaparát Flexaret a šli jsme i s bráchou fotit řeku. Už to nebyl děda jako dřív, zestárnul a ubývalo z něj jako z měsíce na obloze. Chodili jsme pomalu, každou chvíli jsem musel na dědu čekat, otíral si kapesníkem orosené čelo a trhaně dýchal. Nemířili jsme daleko, jenom podle řeky, cestou, kterou jsme prošli asi stokrát. Poznávali jsme známé keře, ze kterých děda řezal proutky na košíky. Dříve na nich pučely rovné a nerozvětvené pruty, dnes, jak je nikdo neprořezal, přerostly a košatěly. Ze silných rostly slabé a z nich ještě slabší. Dalo by se to napravit, uřezat všechny těsně nad zemí a za rok by zas bylo kvalitní proutí, všiml jsem si, že i děda se tak na keře dívá a přepadl mě tísnivý pocit, že už nikdy z nich košík nebude. Chodili jsme pomalu, a každou chvíli se děda zastavoval a otíral kapesníkem orosené čelo a trhaně dýchal, ale zastavovali jsme taky proto, že nás uhodila do očí nějaká krása a já sejmul krytku objektivu a fotil prskající vodní tříšť, kterou vyvolal napěněný jez anebo placák postavený do cesty proudu. Šli jsme po suchých oblázcích, omletých neústupnou prací řeky, potom úzkou pěšinkou v trávě a pak jsem uviděl podivný rozsochatý strom. Kůra na něm byla rozryta vráskami stejně jako tvář mého dědy, za tím stromem tekla řeka a za řekou se nad vodou skláněly šlahouny smuteční vrby. 

"V tom stromě, to by byla pěkná fotka," řekl jsem dědovi a on posmutněl. 

„V životě se některé věci zdají být pěkné a nejsou,“ řekl, ale já jsem se mu poprvé v životě vzepřel. 

"Já to stejně zkusím vyfotit," řekl jsem a do rozsochy se postavil děda s bráchou, říkali tiše „sýr“ a já to cvaknul.  Pak odvezli dědu do nemocnice. Máma za ním chodila každý den, měla zarudlé oči a stačilo jenom, když se ráno při snídani napila horkého čaje a hned začala slzet. Nic mi o tom, jak je dědovi, nechtěla říct, tak jsem poslouchal útržky hovorů za tenkým panelem a rychle sám poprvé vyvolal ten film. Fotka s rozsochatým stromem byla nejlepší, vyšly tam ty vrásky i smutný úsměv a já věděl, že až ji děda uvidí, uzdraví se, protože největší radost měl vždycky z toho, když se mi něco povedlo. Druhý den se ale máma vrátila z nemocnice dřív, přes ruku měla přehozený dědův kabát a v druhé ruce tašku, ze které vyčuhovalo dědovo pyžamo. 

"Dědu pustili," zaradoval jsem se, ale máma se kousla do rtu. "Děda umřel," řekla a vedle pyžama prosvítala průhlednou silonovou taškou fotka, kterou on nikdy neviděl. Dědův pohřeb se pak nekonal v našem městě, ale museli jsme za ním jet až do té Rovně, odkud se přistěhoval, a kde má naše rodina rodinnou hrobku. Jeli jsme po stejné trase, po jaké se děda ze svého rodného kraje kdysi stěhoval do Sudet, akorát opačným směrem. Poprvé jsem viděl ten kraj věčných rovin, podle kterých vesnici pojmenovali. Najednou bylo všude kolem nás spousta cizích lidí, a taky děti bývalého předsedy vlády Udržala, který byl dědovy v roce 1938 na svatbě a profesionální řečník něco četl a já si myslel, že mluví o někom jiném a až když řekl "do svých četných zálib své vnuky zaučoval s nekonečnou trpělivostí a sám měl největší radost z jejich úspěchů" myslel jsem si  - kdo ti dal právo o tom mluvit? Pozoroval jsem bledou dlažbu pod nohama, protože takovou barvu měla i dědova vosková tvář a vzpomněl jsem si v tu chvíli na jednu společnou příhodu. Hráli jsme si na rytíře a děda mi právě vyřezal dřevěný meč. Špičku namočil do červené barvy, jako že jsem zabil draka, jenomže při tom zabíjení draků jsem se prý trochu poranil, a teď mám na předloktí náplast, která se mi nalepila na jemné chloupky. Pomaličku jsem se jí snažil sloupnout a znovu cítil tu štiplavou bolest. Bezradně jsem nastavil ruku dědovi: "Jak jí mám sundat?"  "Buď rychle jako rytíř nebo pomalu jako normální člověk," řekl mi děda.  Věděl jsem, že chce, abych byl rytíř, přesto jsem jenom popotáhnul nosem a řekl: "Jako normální člověk." Jenomže děda uchopil odchlíplý konec náplasti do dvou prstů a rychle škubnul a mnou projel zlomek sekundy trvající okamžik bolesti ale zároveň i štěstí. Teprve na tom pohřbu jsem pochopil, že děda se nikdy necítil na Onom Světě doma, že jeho skutečný domov byl pořád v Rovni. Kdyby se svobodně rozhodnul, že svůj statek opustí a odstěhuje se, asi by měl cestu k hledání nového domova otevřenou, ale to, jak se to stalo, mu tuhle možnost nedávalo, a sudetská krajina ani její lidé mu hledání domova nijak neulehčovali.  V tom bytě nad masným krámem byl děda jenom pohaslým stínem toho, v co se proměnil, když jsme chodili na šípky a heřmánek anebo do lesa a k řece. Protože nikdy nenašel domov, stal se jakýmsi moderním nomádem, a myslím, že něco blízkého pocitu domova cítil právě jenom na těch procházkách, které proto pro něj byly tak důležité.