Když potom přišla sametová revoluce a děda už najednou nebyl kulak, ale hospodář, kterému stát provedl hroznou křivdu, a když nám jeho statek v Rovni vraceli v restitucích, stal se pro mě jeho příběh takový jánošíkovský opasek, se kterým jsem vyrazil do hlavního města Sudetenlandu dělat kariéru.
Když potom přišla sametová revoluce a děda už najednou nebyl kulak, ale hospodář, kterému stát provedl hroznou křivdu, a když nám jeho statek v Rovni vraceli v restitucích, stal se pro mě jeho příběh takový jánošíkovský opasek, se kterým jsem vyrazil do hlavního města Sudetenlandu dělat kariéru. Na dědu jsem si znovu vzpomněl, až když babička deset let po dědovi také zemřela a jejich opuštěný byt nad řeznickým krámem čtyřikrát vykradli. Zloději se vlámali dovnitř skrz nepoužívané dveře předělané na špajzku a zmizeli staré rodinné portréty pradědy a prababičky, andělský chór z ložnice i další plátna. Spousta cenných věcí ale zůstala, a tak se táta rozhodl byt vystěhovat, než ho vykradou po páté. Celé dopoledne jsme rozebírali skříně a balili a bylo to jako hrabat se člověku ve vnitřnostech. Všechny ty pro mě kultovní věci jako třeba proutěné houpací křeslo, ve kterém umřela prababička, anebo dědova sbírka motýlů, kterou jsem jako kluk dědovi hrozně záviděl, patřily sem a měly tady svůj řád, bez kterého to najednou byly staré šunty. Snad právě to borcení starého řádu ve mně znovu vyvolávalo zasuté vzpomínky a znovu jsem přímo fyzicky vnímal, jak jsem si popíchal prsty o šípkové trní a na jazyku cítil zvláštní štiplavou chuť šípků. Živil jsem se pak několik týdnů těmi obrazy jako potravou, která mi šla k duhu a každý večer po práci jsem hodinku nebo dvě snil o dědově mládí na gruntu ve Východních Čechách.
Ten kus země pamatoval, jak se tam rodili a umírali generace mých předků a já jsem si pohrával s myšlenkou, že se tam vrátím, opravím propadající se krovy, vyčistím všechen humus a budu tam hospodařit. Radil jsem se o tom s odborníkem přes zemědělství v Žatci: "To je jako kdyby mě vrátili redakci," ušklíbl se. "Ale čtyři procenta zemědělců uživí celej svět," namítl jsem. "Právě proto musí bejt sedlák machr, aby to zvládnul," ušklíbl se znovu. Možná se tak usmíval. "Každý práci musí člověk rozumět, jinak nadělá spíš škodu a ještě z toho bude nešťastnej," řekl mi, a tak jsem nápad s hospodařením vzdal. O statek v Rovni jsem se ale zajímat nepřestal a vyrazili jsme tam s bráchou a mojí snoubenkou Mirkou. Inženýr Meloun, který si ve vsi pronajal naší půdu, statný chlap v montérkách s čelem zbroceným potem, krátkým strništěm vousů a prací vypěstovanými bicepsy, nás provedl hospodářstvím. Obešli jsme stodolu s oprýskanou omítkou opatrně po špičkách, abychom nezajeli do něčeho mazlavého. Vratama s přepilovaným zámkem jsme vlezli do stodoly, kde ležela překocená vana, staré gumovky a všude byl cítit zaschlý hnůj. Prošli jsme chlévy a pan inženýr nám trpělivě vysvětloval, co je to kráva, vůl a jalovice. Mirka to všechno obcházela uctivým obloukem, zato si ale oblíbila malého voříška, který se klidně nechal podrbat na břiše. "Tady jste dřív měli velikou zahradu," pokynul Meloun na dlouhou řadu krabicoidních domků. „Třicet vašich hektarů je rozdrobeno mezi asi dvanáct majitelů. Kus mají taky Správa silnic a železnic anebo městský úřad,“ řekl. Děda k tomu před lety v kronice našeho rodu napsal: „Budovy, živý i mrtvý inventář byl oceněn a statek převeden se vším příslušenstvím na státní statky kupní smlouvou, že pozemky budou oceněny dodatečně, ale peníze vyplaceny nebudou. Trochu podivná smlouva, ovšem kdybychom na tyto podmínky nepřistoupili, následoval by zanedlouho stejně konfiskát pro neplnění dodávek a vězení pro sabotáž. Tak dopadl třeba Václav Horák a Josef Horák na Dolní Rovni, Růžička v Komárově, Vinař a Hrdý v Práchovicích a mnoho a mnoho jiných. Byli i tací, kteří si vzali život, jako třeba Pícha v Čeradicích.“
Tu kroniku jsem četl kdysi dávno jako kluk, pamatoval jsem si z ní, že praděda vypátral náš rodokmen až někam do sedmnáctého století a všichni mí předci byli sedláci z Východních Čech, a pak také, že se dost lišila od oficiálních dějin, jak jsme se je učili ve škole. „Představovali jsme si Rudou armádu jako vojsko po zuby ozbrojené,“ napsal děda o osvobození Rovně, ale k našemu překvapení přihnaly se malé vozíky všech možných typů, tažených koníky, mezi tím běhala hříbata a to vše se valilo nepřetržitě dva dny. Rudoarmějci se usadili po lesích, vesnicích, městech, všude žádali vodku, hodinky si brali i násilím a ženy se před nimi musely schovávat, četl jsem s úžasem v době, kdy v televizi běžela sovětská epopej Velká vlastenecká válka. Když jsme se vrátili domů, otevřel jsem zase po letech dědovu kroniku a nalistoval si tam, jak přesně to znárodňování probíhalo: Nesměli jsme nikoho zaměstnat, protože to je vykořisťování člověka člověkem,“ vzpomínal děda. Dalo by se i tak hospodařit, ale my jsme měli předepsány dodávky a výměr, které se nesměly ani snížit ani zvýšit, a korunou všeho bylo, že se musely odevzdat bez náhrady traktory, samovazače a další stroje. Nakonec musel, stejně jako všichni ostatní sedláci, odevzdat grunt nenasytnému státu. Když za ním přišla delegace komunistů, aby vstoupil do družstva a dal tak příklad ostatním, vyhodil je, ale odejít z gruntu úplně nedokázal. Čekal, že se poměry zkonsolidují, ale ty se naopak vyostřily a nakonec dostal od státu ze svého gruntu výpověď: Na okresním úřadě v Holicích nám nabízeli hájovnu na samotě v lese, kde bychom ale s malými dětmi žít nemohli, a tak jsme přijali nabídku od švagra, který už byl nastěhován na Onom Světě v domě, kde byly prázdné dva byty po odsunutých Němcích. S nějakou protekcí, úplatkem a potvrzením, že nastoupím práci v hutích se to podařilo,“ vzpomínal děda Slavoj a dál jsem s úžasem četl i o tom, jak jsem se narodil a prodělal operaci slepého střeva, jak jsem si zlomil klíční kost při klukovské pranici, a ty příhody rezonovaly v mém podvědomí, doplňovány zpravodajsky stručnými záznamy, jako například, že „švagr Čeněk Kočárek byl uvězněn za to, že napsal několik letáků proti komunistické straně a z toho se udělala velká aféra řízená ze zahraničí.“ Když jsem po dalších deseti letech začal kroniku dopisovat, uvědomil jsem si, že mi už vůně heřmánku nic neříká, a když si vybavím své rodné Sudety, cítím zatuchlý vlhký sklep páchnoucí myšinou.
