Nechceš jet s Gottem do Kyjeva? Máš dvě minuty na rozmyšlení," zeptala se mě šéfredaktorka Šárka. "To teda nevim, vykrucoval jsem se, "asi ne, před týdnem jsem se vrátil ze Slovenska." Ale vzápětí volala manželka Jana a já jí řekl, že jsem dostal tuhle nabídku a odmítl jí. "Proč?" řekla udiveně. Tak jsem zavolal Šárce zpátky, že jsem si to rozmyslel. "Jede tam celej orchestr," zasmála se.
Koupil jsem si zmrzlinu a pak se loudal s kufrem(!) na kolečkách k check inu 180 - a tam jsem zíral. Muzikanti stáli unuděně ve frontě, všude kolem futrály na housle, basy a kontrabasy. Potom lehký šum, jakási vlna rozruchu, dorazila hvězdná Helena. Gotta jsem poprvé uviděl až v Kyjevě, když čekal u toho běžícího pásu na zavazadlo. To, že do našeho šestnáctipatrového hotelu Express odjížděl luxusním Superbem, zatímco my jenom mikrobusem, jsme mu všichni přáli. Patřil jsem, anebo chtěl patřit spíš k muzikantům, jelikož jich bylo víc a měl jsem mezi nima letenku a novináře jsem ani nikde neviděl, ale po východu z letiště jsem se musel zařadit mezi novináře a hosty. Kluk v růžové mikině utvrdil můj názor na žurnalisty, i když si ho nemůžu dovolit při tom, co dělám, a trochu jim asi křivdím.. Do novinářského mikrobusu na poslední chvíli přistoupila krásná bělovlasá Irina z Mosky a po zdvořilostních frázích vypálila s potlačovanou naléhavostí: "Nu što Kárel?" Projížděli jsme po osmiproudé dálnici tohohle obrovského nekonečného města Kyjev, kde jsem taky ještě nebyl. Hotel Express, kde nás ubytovali, má šestnáct pater, já mám pokoj číslo 900, je odtud super výhled na celé město. Včera pršelo, ale teď v šest ráno, kdy toto píšu, zatímco v televizi běží nějaký ruský seriál, je krásné ráno, slunce se třpyí v zlatavých kopulích chrámů, ale já musím ještě zapsat tu tiskovku. Na Karla a Helenu přišli snad všichni kulturní novináři z Kyjeva, a ti dva jim vysvětlili ve zkratce celý svůj život - že být muzikantem je brutální povolání, jak se Karel snažil odlišovat od západních tenorů, jak žil celý život s muzikou v kapitalistíčeskom systéme. "Kak ja jlubju italijanskije romanciji ja ljubju i russkije romanciji." Na otázku, jestli by se nechtěl do Ukrajiny odstěhovat, hbitě odpověděl: "Charóšija idéja, bolšíje sály..." Irina seděla v první řadě a po skončení tiskovky přinesla Karlovi velkého čápa s malým čapím miminkem - zřejmě mu tím chtěla pogratulovat k malé Charlottě, od které se poprvé odloučil na delší dobu. Potom hvězdy podepisovaly sovje fotky na propagačních materiálech. Chtěl jsem si jenom přečíst, co tam píšou, ale Helena si myslela, že jí to nesu k podpisu, vzala to a hle - už tam podepsaná byla. Tak jsme se na sebe zasmályi, já poněkud nervózně. Myslím, že večer po návratu do hotelu šli novináři i jejich hvězdy společně na oběd, ale já jsem se vypařil a procházel se nočním Kyjevem.Překvapily mě cisterny s ukrajinským kvasem a pytlema plnýma prázdných kelímků na ulici, nepřekvapily amerikánské nápisy a obchodní centrum ukrajina, které má svojí vlastní ochranku. Dlouho už jsem nezažil takový pocit svobody. Bylo to zvláštní, jak jsou novináři a hvězdy jedna parta, obývají stejnou niku, žijí ve vzájemné symbióze.Taky celý další den jsem se toulal po pravoslavných chrámech, fotil si je a jedl na pokoji řízky s bramborovým salátem, které jsem si v takové dózičce přivezl z domova. Navečer jsem pak naběhnul do budovy opery na ten velký koncert. Několik desítek českých muzikantů nastoupilo na scénu a já hledal očima tváře, které jsem si zapamatoval z fronty na letišti. Ve slavnostních róbách a s nástroji byli jako vyměnění. Helena zazpívala své hity opravdu dobře, jak n a to nejsem zvyklý, tak mě to dojímalo, až mi běžel mráz po zádech, a pak se obrátila na publikum: "Ja dúmala jestli vy na mě nězabíli. Nu što nězabíli?"
"Nězabíli," odpovědělo publikum.
Zlatým hřebem večera po přestávce byl Karel. Aspoň jsem si to myslel až do té doby, než se zvedla Irina a s velmi vážnou tváří a pugétem květin v každé ruce přistoupila k vyvýšenému pódiu. Od Karla ji dělilo asi deset metrů plochy, potažené suknem, na kterou vstoupit "něvazmóžno" jak tvrdil fousatý fotograf. Napřáhla tedy obě ruce ve výmluvném gestu směrem ke Karlovi. Bylo v tom něco z tragédie široké ruské duše konfrontované s ubohou realitou. Karel k ní taky vztáhnul ruce, ale vlastně to bylo omluvné gesto: rád, ale ona jsi příliš daleko (a navíc trochu po sezóně). Irina se zdrceně vrátila na své sedadlo a Karel zpíval dál tak dlouho, až jedna mladá dívka ignorovala to "něvazmóžno", vyskočila na pódium a utíkala i s kyticí k Mistrovi. Očekával jsem, že se pod ní pódium každou chvíli propadne, ale místo toho zdolávaly tuto překážku další a další fanynky. Na malý raut po skončení přišel pak i ukrajinskej ministr kultury, takovej šedovlasej elegán. Stál jsem nad mísou s chlebíčky - teda byly to jenom plátky veky se sýrem nebo se salámem a pozoroval je a jedl a pil pivo na kterém bylo napsáno ICE ale bylo odporně teplé, zato však mělo pět procent. Když jsem z tohohle večírku pro zvané odcházel, chudák Irina na schodech chtěla detailně vědět, co se tam dělo. Nepamatuji si to přesně, ale myslím, že květiny měla pořád ještě s sebou. Na a ten poslední den jsem na Gotťáka narazil zase a to tam, kde jsem ho nečekal. Vyrazili jsme organizovaným mikrobusem na výlet do kyjevsko-pečorskej lávry, což je nejzajímavější místo tady. Sešli se tu všichni novináři kromě těch dvou kluků z Aha a ve vší skromnosti i Karel v drahých polobotkách a pěkném baloňáku. A pak taky Irina, samozřejmě zase s nějakou dárkovou igelitkou, až mi bylo Karla líto. Sednul jsem si úplně dozadu na zadní pětisedačku, měl jsem je všechny jako na dlani a poslouchal jsem, jak se Karel dožaduje, aby mu někdo vysvětlil, proč komunisti tak terorizovali ukrajinské zemědělce. Obloha byla ocelově šedohnusná a během cesty začalo chcát, takže jsme do chrámového komplexu vstupovali pod clonou z deštníků. Zamířili jsme k nejbližšímu kostelu, kde právě probíhala bohoslužba. Nesmělo se tam prý fotit, ale já jsem využil své asijské zkušenosti, vetřel se mezi modlící se babičky, chvíli nasával mocnou atmosféru prosycenou pravoslavnou zbožností a pak udělal pár nenápadných fotek. Věděl jsem ale, že budou bez blesku rozmazané a tak jsem tu poslední blesknul a vzápětí se otočil a se sklopenou hlavou šouravě odcházel pryč. Trochu jsem se bál, že mě vyvedou, ale myslím, žeb y se nic tak strašného nestalo, už mě párkrát vyváděli. Karel Gott si taky poslechl pravoslavný obřad se zpěvy a potom koupil suvenýr. Cestou tam jsem hodil nějaké drobáky žebračkám před vchodem a cestou zpátky si Gott jakoby na něco vzpomněl, vrátil se dva kroky a hodil jim papírovku. Překvapeně jsem se po něm ohlédl a on pak zase po mně. Když jsme se vraceli, Irina mu podala okénkem mikrobusu dárek a naznačovala, ať ho rozbalí. On ho ale nechal zabalený. Poslední dějství odehrálo se na letišti. Nalétávali na nás chrousti a jeden se mi zamotal do vlasů.
"Máte to na hlavě," řekla mi Vondráčková.
Shodil jsem chrousta na zem, vypadalo to, že je kaput.
"Spáchal harakiri," řekla Tereza Mátlová, taková mladá talentovaná zpěvačka. Helena chrousta zvedla a zblízka si prohlížela nožičky. Kluk v růžové mikině hned přiskočil a vyfotil si jí pro Aha. Epilog to mělo doma: pouštěl jsem fotky na notebooku a chlubil se dceři Aničce, že jsem bydlel s Karlem Gottem v jednom hotelu. Večer pak byla v televizi mezi zprávama reklama na Aha: SKANDÁL NA UKRAJINĚ! GOTTA VYVEDLI Z KOSTELA! (stalo se v roce 2006)
"Tati, musíme si koupit Aha," řekla mi Anička, "já chci vědět, proč vyvedli toho Gotta.Taky mě to zajímalo, zvlášť když jsem tam narozdíl od kluků z Aha byl. Našel jsem si ten článek druhý den na internetu: byl to celkem nenápadný rozhovor z letadla, kde se Karel jakoby přiznal mezi řečí, že mluvil nahlas, tak ho vyvedli. Bylo to tak přesvědčivé, až jsem zapochyboval, jestli to náhodou není pravda.
