Elektroskanzen jako div světa i předmět sporu

Sjel jsem po klikaté asfaltce ostře dolů až k hladině Berounky, a připadlo mi, jako bych se ocitl v jiném světě. Z líbezného údolí dýchala nejendýchala harmonická krajina, ale jak říkají senzibilové, kteří sem jezdí, je za tím ještě něco víc. Také proto se tomuto údolí říká české Lurdy. Když  Také proto se tomuto údolí říká české Lurdy. Ale to nebyl důvod mé návštěvy. Přijel jsem do elektroskanzenu Čechův mlýn, kulturní památce, která patří k nejvyhlášenějším na Rakovnicku.

Libor Michalec

Majitel a provozovatel elektroskanzenu Petr Čech mě pozval do obývacího pokoje, kde na zdi visí slavný Fialový poustevník, známý z Oty Pavla, a spustil stavidla své výmluvnosti: „Můj pradědeček Jakub koupil za deset tisíc zlatých mlýn pod náma a Křivoklátem – Nezabudický mlýn. První syn tam zůstal, druhý se přiženil sem, to bylo někdy kolem roku 1896, a třetí syn se přiženil do samoty nad Liblínem. Náš rod takhle opanoval Berounku, máme tu hluboké kořeny. S výrobou elektrické energie začal dědeček, byl pionýr a nebál se toho.“  Šlovická malá vodní elektrárna jako první na okrese Rakovník a jako jedna z prvních v celém Československu začala napájet střídavým proudem místní elektrickou síť – mlýny Slabce a Slapnice, kamenolom Bílý kámen, osm okolních vesnic a přilehlé chaty. „Pochopitelně jsou z té doby známé velice úsměvné historky, jak třeba přijely tři hasičské jednotky do Slabec, kde když se poprvé rozsvítily žárovky, mysleli si lidé, že hoří. Varovali také sedláky, aby si elektrické dráty nepouštěli přes pole, že je to zabije. První vedení šla vedle cest, teprve když byl elektrizační zákon, tak se to narovnávalo. Vždycky říkám, že to muselo být pro ty naše dědečky a babičky takové to – kde se tam ti čerti vezmou, když tam není nic vidět. Největší fantazie na tom je, jak mohlo na téhle samotě, kde lišky dávají dobrou noc, vzniknout jedna z prvních elektráren v Čechách,“ říká Petr Čech. „Přitom v Rakovníku byl první elektrický proud v roce 1925. Ovšem jen pro pár domků v okolí pivovaru. Teprve v roce 1934 se začala provádět elektrifikace náměstí, nemocnice a tak dále.  Vezměte si, že tady se vyráběl proud už od roku 1911 a v roce 1918 jsme dodávali energii do osmi vesnic, dvou mlýnů a jednoho kamenolomu.“

Civilizační zlom

Podle Petra Čecha ještě i naše generace prodělávala ten vývoj, který je dnes tak daleko, že se již mluví o třetí průmyslové revoluci – hlavně ve sdělovací technice. To podstatné ale vzniklo v posledním desetiletí devatenáctého století.  „Až se bude za tisíc let hledat, kde civilizace měla největší zlom, tak bych řekl, že to se usoudí, že to bylo toto období, kdy se vynalezlo jak dodávat elektrickou energii všude. Když tehdy druhá průmyslová revoluce vrcholila, tak my, jako Česká republika, jsme byli na prvních místech. Dali jsme světu Kolbenem, Teslou, ale i Křižíkem ty největší machry. V této oblasti je co oslavovat a k čemu se hlásit, a je škoda, že se o tom málo ví,“ říká Petr Čech. „Dvě nejzachovalejší zařízení z té doby jsme my a Čeňkova pila na Šumavě.“Že to není jen domněnka Petra Čecha, potvrdilo ministerstvo kultury, které prohlásilo celý objekt bývalého mlýna a v současnosti provozované MVE za kulturní památku, a to včetně technologického vybavení – dvoudobého naftového motoru značky Škoda, synchronního generátoru značky Siemens a technologického vybavení strojovny. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech, v odůvodnění svého aktualizovaného návrhu na prohlášení objektu za kulturní památku mimo jiné uvedl: „Mlýn s vodní elektrárnou představuje unikátní technickou i historickou památku z doby rané elektrifikace českého venkova. Malá vodní elektrárna je dokladem způsobu výroby elektrické energie včetně autentického a unikátního technologického vybavení.“

Bolševické Pompeje jsou tu dnes výhodou

Ale vraťme se k historii mlýna: „Pradědeček to koupil, dědeček se dostal sem, můj tatínek dostal ze Slabců elektrárnu, nejstarší Josef dostal mlýn ve Slabcích. Strýček zásoboval za války moukou za tu nejnižší cenu a riskoval tak život, byli tady partyzáni, když jsme byli malé děti, měli tu štáb. Myslím, že na svůj rod mohu být ve všech směrech pyšný a je moje povinnost, abych tu kárku táhnul dál,“ říká Petr Čech.  „Po roce 1948 to tady bylo znárodněné,“ pokračuje Petr Čech, „Pompeje, které způsobili bolševici tím, že to zavírali, jsou vlastně dnes velkou výhodou, protože nikdo staré zařízení neodtáhl do sběru. Sedlák může stodolu postavit vedle, a staré zařízení tam nechat, ale elektrárna je pořád na jednom místě, a když se zařízení modernizuje, tak se staré vyhodí. Proto se toho v tomto směru na jiných místech tak málo zachovalo. Po restituci jsem dostal mlýn zpátky a vyplácel jsem sourozence, až dneska je čistě v mých rukou. Ukázalo se, že stojí za to táhnout to dál.“ Elektroskanzen se stal oblíbeným výletním místem. Děti zde mohou názorně vidět, jak se vyrábí elektřina, přijíždějí i milovníci veteránů, ať již aut nebo motorek, kteří dokáží ocenit generátor Siemens z přelomu 19. a 20, století anebo naftový motor Škoda z 20. let 20 století, konají se tu i konference. Například v říjnu 2010 se nedaleko konala konference republikového svazu provozovatelů malých vodních elektráren v ČRa jeden den byl vyhrazen i na návštěvu elektroskanzenu.  Mimo jiné zde osm žen v národních krojích nabízelo 300 posvícenských koláčků. V letošním roce jsou největší radostí pro majitele šlovického elektroskanzenu  přípravy oslavy výročí narození Emila Kolbena. Ty chce letos uskutečnit právě na svém mlýně a opět ve velkém stylu, který přesahuje hranice republiky.

Národa chlouba, národa zhouba

Bohužel ale ani majitel a provozovatel rekreačního objektu nežije jen samými starostmi. Zjistíte to již při vstupu do areálu, když vás přímo praští do očí nástěnka, na které je na jedné straně nadpis národa chlouba a pod ní národa zhouba. Majitel elektroskanzenu Petr Čech zde nabízí stotisícovou odměnu tomu, kdo zbaví právní cestou funkce úředníky ze Správy CHKO Křivoklátsko Hůlovi, Kasalickému a Vápeníkovi a úředníky z odboru životního prostředí MěÚ Rakovník Škoudlínové, Kučerové a Smékalové. „Vypsal jsem na ně odměnu padesát tisíc, teď jsem ji zvýšil na sto, protože když něco je vyhlášeno kulturní památkou národa, tak se to nemá ničit,“ říká Petr Čech. „Dokonce to jde tak daleko, že to srovnávám s orwellovskou Farmou zvířat. Jádro sporu spočívá podle Petra Čecha v tom, že ničivé povodně, které v roce 2002 velmi poničily zařízení elektroskanzenu, odnesly také patnáct chatek v areálu mlýna. Většinu z chatek tisíciletá voda zničila úplně, ale tři z nich donesla až na hranici, za kterou se voda nedostala. Podle Petra Čecha jsou teď chatky logicky na místě, kam již další povodeň nedosáhne, ale úředníci požadují, aby se vrátili znovu na místo, odkud je velká voda spláchla. Šlovický mlynář se bojí, že při další povodni by chatky, pokud by se přemístili na původní místo, mohly opět poničit elektroskanzen – teď již národní kulturní památku. „Pokud tak ale neučiním, hrozí mi exekuce,“ říká Petr Čech. Problém je často diskutován v médiích, kde úředníci citují různá nařízení a vyhlášky, zákony a kolaudační rozhodnutí, ale o podstatě sporu jsem nenašel ani slovo. Přijel jsem původně napsat tip na výlet, a s překvapením zjistil, že téma se mi pod rukama změnilo v kauzu. Když jsem se vracel po asfaltce, která vznikla díky aktivitě senátora Marcela Chládka, jenž nad elektroskanzenem přezal záštitu, přemýšlel jsem o tom, co jsme to za zemi, když entuziastovi, který na vlastní náklady vybuduje a provozuje kulturní památku, tedy supluje roli státu, ten samý stát hází klacky pod nohy.