Krematorium - kapitola druhá

Pokračování skutečného příběhu o tom, jak jsem se díky autostopu stal obřadníkem v krematoriu. Jména jsou lehce pozměněná, takže snad se nikoho nedotknu.

V pátek využívám luxusu stále ještě nezaměstnaného a nijak nespěchám se vstáváním. Pohovor na pozici obřadníka mě čeká až odpoledne, tak v posteli lelkuji. Díky nicnedělání mám čas na přemýšlení, co se odpoledne asi bude dít. Chvilku koketuji s myšlenkou podívat se na Spalovače mrtvol, ale přijde mi to morbidní, tak si raději v hlavě kladu různé otázky: "Co to je obřadník?" (vygůglit to nemůžu, protože je rok 1997), "Co budu vlastně dělat?" a podobně.

Dopoledne rychle uteklo, já se naobědval, dvakrát oblékl a svlékl a po jedné hodině odpolední mířím na autobus do krajského města. Vystupuji kousek od centra a své kroky směřuji ke krematoriu. Projdu kolem kasáren, zabočím doleva a pomalu se blížím k cíli cesty. Areál hřbitova, kde se krematorium nachází, je obehnán starší šedivou zdí. Otevřenou kovanou bránou vstupuji na asfaltovou cestu, která vede přímo ke krematoriu. Na první pohled vkusná budova evokuje představu perníkové chaloupky. Blížím se k budově, když se nahoře nad schody otevřou dvoukřídlé dveře a ven začne vycházet proud lidí. Všichni jsou v černém, ti co vycházejí jako první jdou poměrně rychle, jakoby zde již nechtěli být. Dochází mi, že se jedná o smuteční hosty, pravděpodobně známé zemřelého. Dav lidí řídne a začínají se objevovat příbuzní. Jdou o poznání pomaleji a ve tvářích se jim zračí bolest a zármutek.

"Do prdele, kam jsem to vlezl!" pomyslím si, když se vzájemně míjíme. Já, věčný smíšek a srandista a dělat tady...Před kamenným schodištěm zahýbám doprava a začínám obcházet budovu. Potkávám starší ženu v zelených montérkách s logem městské společnosti.

"Dobrý den" pozdravím, "hledám pana Parenicu" zkouším se doptat na pana vedoucího.

"Tak to jste špatně" odpovídá žena a mně bleskne hlavou, že jsem to pos.al, "to musíte zpátky do kanceláře" zachraňuje mne zahradnice.

"Aha, a kde to je?"

"Běžte zpátky k bráně a pak doprava, třetí dveře" naviguje mě.

Za dvě minuty stojím před polstrovanými dveřmi, nadechnu se a zaťukám, což jak zjišťuji není nejlepší nápad, protože přes polstrování není nic slyšet. Znovu se nadchnu, vezmu  za kliku a stisknu ji. Dveře se otevírají a já vstupuji do kanceláře, kde v křesle sedí můj včerejší řidič.

"Dobrý den" pozdravím a v duchu čekám, co se stane.

"Á dobrý den, tak jste přišel" zvedá se z křesla budoucí šéf a podává mi ruku. "Můžeme se jít projít?" nabízí mi "Ukážu a vysvětlím vám, co byste u nás dělal."

Směřujeme zpátky ke krematoriu a pan Parenica se rozpovídá "Víte, v tuhle chvíli mi obřadníka dělá náš řidič, je to šikovný kluk, ale úplně se na to nehodí a navíc se to časově složitě kombinuje. Proto hledám někoho na stálo."

"A co přesně obřadník dělá?" pokládám otázku, kterou jsem měl položit již včera.

"Nebojte, všechno vám vysvětlím a ukážu. Zjednodušeně řečeno, obřadník provází rodinu zesnulého smutečním obřadem podle jejich přání, a to tak, aby byl celý obřad důstojný a bez sebemenších komplikací. Připravuje obřadní síň a výzdobu v ní, koordinuje řečníka a hudebníky. Zní to možná složitě, ale nebojte, všechno vás naučíme" říká s lehkým úsměvem na tváři. Míjíme krematorium a postupujeme směrem k zadnímu traktu, kde na starou budovu navazuje nová přístavba. Menšími dveřmi vstupujeme dovnitř a já se poprvé, ale nikoli naposledy ocitám v krematoriu.

"Těmito dveřmi k nám pohřební služby vozí zemřelé k obřadu" pokračuje můj průvodce. Na chodbě, jsou skutečně dvě rakve položené každá na svém vozíku.

"Nevadí vám pohled na mrtvé?" šokuje mě otázkou vedoucí.

"Nevím", říkám po pravdě "viděl jsem akorát babičku, když měla pohřeb, ale to se asi nepočítá" vymáčknu ze sebe.

Vedoucí přistoupí k nejbližšímu vozíku, pokyne na mě abych přistoupil a nadzvedne víko rakve. Uprostřed černobílé krajky, která lemuje rakev leží babička se sepjatýma rukama a zavřenýma očima. Po několika vteřinách se rakev zavírá a vedoucí se ptá: "Tak co?"

"Vlastně nic" odpovídám popravdě, "prostě stará paní"

"Kdy můžete nastoupit?" padá poslední otázka.

"V pondělí" slyším se odpovídat.

"Tak fajn, přijďte v osm ke mně do kanceláře"

...pokračování příště

PS: Děkuji všem za příjemné přivítání v minulé diskuzi. Nemůžu vám v diskuzi odpovědět, neboť vnitřně bojuji s tím, že bych měl do redakce posílat ofocenou občanku. Ale třeba se překonám :-)