Téměř dokonaná vražda

Na dnešní den se vrah opravdu těšil. Počítal s tím, že vyhlédnutá oběť dodrží svůj program a potkají se tak na stejném místě, kde jí poslední dva dny viděl. Z domova odcházel ve dvě hodiny odpoledne na pravidelnou zdravotní procházku. Poslední dobou chodil podél místní řeky, kde se rozkládala menší louka, sloužící pejskům k proběhnutí. Louka byla ohraničena širokou řekou a na druhé straně drobným lesíkem s potůčkem, který o pár desítek metrů mizel v betonových skružích, kterými byl přiveden do řeky. Menší lesík poskytoval tu trochu stínu, který vrah potřeboval k vykonání svého činu.

K louce se vrah přiblížil směrem od místního sídliště. Obešel louku cestou vyšlapanou na vyvýšeném valu, který byl vytvořen po posledních povodních a měl za úkol chránit sídliště před příští možnou velkou vodou. Z vyvýšeného stanoviště měl navíc dobrý přehled o pohybu všech na louce. V polovině cesty se podíval směrem k lesíku a tam konečně uviděl svoji oběť. Procházela se ve stejných místech jako posledně.

Minule ji viděl ve společnosti kamarádek a plánoval si, že se k ní přiblíží směrem od lesíka, ale nyní viděl, že je sama a tak změnil názor a pomalu se vydal jejím směrem přímo přes louku. Věděl, že se nesmí pohybovat moc rychle, ale poháněl ho chtíč a představa toho, co se stane až jí zlomí vaz. Chvíli si představoval zvuk lámaného krku. Očekával, že uslyší tlumené lupnutí podobné dopadu hrací kostky na hrací plochu .

Pomalu se blížil místu, kde se louka potkávala s lesíkem, Na tomto místě musel být extrémně opatrný, protože v trávě se válely suché zbytky listí a drobné klacíky a on nechtěl oběť vystrašit nějakým nečekaným zvukem. Vyhlédnutý cíl byl již blízko, tak blízko, že se mohl soustředit na bílý krk, do kterého se zakousne hned, jak jí zlomí vaz. Jasně viděl, že je menší, nežli on, takže by to nemělo být nijak těžké. Snažil se představit si její výraz v očích v okamžiku, kdy bude život vyprchávat z těla a jeho zuby se budou blížit ke krku. Celý tento obraz ho navíc vzrušil a málem tak šlápl na klacík, zamotaný do trsu trávy.

Zbývaly již poslední dva kroky, svaly na nohou se mu lehce třásly. Naposledy se kolem sebe rozhlédl a uviděl, že mu štěstěna přeje, Postupně se dostali do výřezu louky, kde byli skryti nejen pohledům od sídliště, ale také od řeky. Poslední drobný krok, příprava ke skoku, když..

„Pufíčku, kde jsi?...Pufíčku, k noze, pojď k paničce!“ Ozvalo se vysokým hlasem nad loukou. Polekaná hrdlička roztáhla křídla a frnk odletěla směrem k nebesům. Malý čivaví sameček se zastavil těsně před skokem a do mozku se mu zabodávala slova „Tak, kdepak jsi, pojď honem, panička čeká,“ Ještě jednou se podíval vzhůru, kde se mu ztrácela jeho vysněná a pak se poslušně rozběhl zpět k paničce.

Na cestě u řeky stála korpulentní žena, nervózně se otáčela dokola a hledala svého pejska. Za pár okamžiků se objevila poskakující hlavička v nevysoké trávě louky a mířila ke své paní. Dáma si podřepla, počkala na svého pejska, chytila ho do náruče, položila na svá prsa a celou tu dobu mu šeptala do ouška :„Kdepak jsi byl Pufíčku? Nemůžeš takhle utíkat paničce, co kdyby se ti něco stalo. Jsou tady velcí pejsci, víš? Panička měla strach, ale už je všechno v pořádku.“

S těmito slovy hladila svého pejska po hlavičce. Pejsek se podíval nahoru a uviděl hebký krk své paničky a na něm tepající tepnu. Odhalil zoubky, usmál se a zavřel oči.