Zrušme češtinu!!!

Mládí po tom volá (http://zpravy.idnes.cz/chceme-skolu-bez-cestiny-a-na-vylet-do-vesmiru-vzkazali-zaci-statistikum-1qk-/domaci.asp?c=A101001_130238_domaci_hv) a mládí – toť přece budoucnost národa. Naše naděje a pýcha. Dejme jim tedy zelenou.

Jenom nevím, jak to dopadne s národem, který se vzdá jediného společného jej stmelujícího prostředku, tedy mateřského jazyka a zavede místo něj jakousi hatmatilku horší než pidgin-English. Třeba: „Fčera jsem šel na ribi a chitil jsem akorát rímu.“, nebo ještě lépe: „Dnes jsem schledl TV spravi a pritom spravil kolo a ještě napsal domovni sprave. Asi takhle nějak by mohla vypadat čeština dle návrhu „češtinářky“ z výše uvedeného článku. Oné dámě bych vřele doporučil, aby zanechala pedagogické činnosti a živila se třeba jako spisovatelka, tam lze takovéto excesy připsat autorské licenci. Ostatně, Idnes jde asi příkladem, viz http://blog.idnes.cz/oper/blog_msg.asp . (Ale možná jde jen o pokus přiblížit slovenčinu češtině, abychom si zase rozuměli.) :-))

Jiná otázka je, proč je čeština tak neoblíbená. Snad proto, že jsou požadovány skutečné znalosti a ne nic neříkající „pindy“ a fráze? A nota bene zatím většina Čechů dosud češtině rozumí? I větě "U vily se fackovaly víly a psice i psi vyli"? Ještě bych pochopil tlaky na změnu formy rukopisu, rozuměj klasické vázané formy. Ostatně i moje ročníky, ač do nás písmo psací natloukli a měli jsme dokonce i krasopis, velice rychle přešly na středních školách na zápis písmem tiskacím. Donutil nás k tomu chronický nedostatek učebnic a tedy nutnost dlouhých zápisů kantorova výkladu. Z rukopisu velice rychle vznikl škrabopis záhy nečitelný i jeho autorovi. I počali jsme psát „tiskace“, bylo to rychlejší a čitelnější. Ale mělo to hlavu a patu. Ze svého pedagogického působení na jisté střední odborné škole bohužel vím, že souvislého srozumitelného zápisu není dnešní studující jaksi schopen. Pokusíte se pomalu a s opakováním nadiktovat třeba větu: „Imunitní systém je mimo jiné odpovědný za tvorbu protilátek.“ Zápis pak má v nejlepším formu: „ Imunita jsou protilátky“. A pokud se později pokoušíte zkoušet, pak vám zkoušený bude tvrdit, že jste jim takovou pitomost nadiktoval!

Ale není to jen moje zkušenost. Manželka pracuje jako knihovnice ve vědecké knihovně a její zážitky jsou občas k hořkému smíchu, ale většinou spíše k usedavému pláči. A to prosím krom středoškoláků zhusta navštěvují knihovnu i vysokoškoláci. Rozhovor vypadá pak asi takto: „Profesor nám zadal téma xy, máte něco? A nedal vám seznam literatury? Asi jó, ale já si to nenapsal. A co konkrétně tedy hledáte? No dyk to povídám, něco k tématu! Ale to je rozsáhlé, chcete konkrétní dílo, kompilaci či prameny k určitému období? He????“ Nechci to natahovat, ale takto realita vypadá.

Osobně se domnívám, že zakopaný pes spočívá jednak v tom, že mladí povětšinou nečtou. Tedy komiksy, Blesk a jiný bulvár za četbu nepovažuji. Zcela namátkou -  Čapek, Kundera, Verne, May (aby to byla správná směska) jsou pojmy jim zcela neznámé.
A druhak v tom, že si nepovídají. Konverzaci ve stylu: „Týý vole, to je hustý, to je borec! Nó, vole, a přitom je těžce kchůl.“ za povídání také nepovažuji. Zkuste se nějakého …ejdžra (za nás se psalo výrostka či mladého muže nebo ženy) zeptat na cokoliv, co vyžaduje odpovědět větou delší než holou. Nebo to radši nezkoušejte, mohlo by vás klepnout.

Je hezké, že zvládnou moderní technologie komunikace, ale zároveň tyto nesmí být jejich jedinou komunikační platformou. Tady hrají základní roli rodiče, resp. rodina! A od mala! Dítěti se rodič musí věnovat a vést jej životem až k jeho dospělosti. Nikoliv té biologické, ale faktické. Ale vést jej s rozumem, pochopením a láskou, nikoliv nutit potomka k tomu, aby naplnil rodičovské ambice. S dítětem si je třeba povídat a hrát, vyprávět pohádky i předčítat. Ale také ho do povídání zapojit, ať už o jeho světě fantazie či povídání třeba o letním táboře či jiném zážitku, jehož nebylo rodičovstvo přítomno. A pak může dojít i na dárky. Dárek je pro dítě zázračná věc! A dokud je bezelstné, cena dárku vůbec nehraje roli. Ať už je to ten nejzázračnější od Ježíška, nebo ten méně zázračný k narozeninám. S radostí tak uvítá i knížku. Nekupujme si děti dárky, ale dejme jim i ten nejmenší dárek ve vhodný čas. Asi by to pro mne byly smutné vánoce, pokud bych pod stromkem nenalezl alespoň jednu knížku.

Ale už jsem toho nablábolil dost, abych otrávil i sympatizující čtenáře a tak už jen ta otázka:

Taki mate radi knizki a radi je ctete?