Že je stáří moudré?

Nějak vám nevím a mé pochybnosti den ode dne vzrůstají. Pokud jsem o sobě kdy uvažoval, vždy jsem si myslel, že jsem schopen komunikace s okolím. Že chápu, co mi říkají ostatní a že oni chápou, co jim říkám já. Že v rámci svých možností chápu okolní svět, byť právě těmito možnostmi omezen.

Ale ouvej, asi čím starší, tím asi blbější. Protože svět dnešní přestávám chápat i v rámci těch omezených možností. Nebo se svět změnil natolik, že tyto moje meze přesahuje natolik, že pro stromy nevidím les?
Kdysi nás ve škole učili hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny, násobilku, a že si nos nemáme utírat rukávem. Taky nám říkali, doma i ve škole, že se nemá lhát a krást. A už vůbec ne někoho mlátit a šikanovat. Ba co dím, za podobné skutky jsme byli trestáni. Včetně exekuce na holou. Taková kombinace Komenský – Frištenský. Samozřejmě jsme nebyli „Rychlé šípy“, lumpáren jsme se navyváděli dost, jen neměly charakter kriminálních činů. Třeba dědkovi Šlapákovi jsme odvázali kozy, na tramvajové koleje dávali pětníky a občas patrony do poplašňáku. Chodili do Klausovky na třešně či se dopouštěli polního pychu a vyhrabali pár brambor, které jsme si pak pekli v popelu. Občas jsme se poprali, ale zítřek vše vymazal. Jaksi jsme neměli potřebu zničit lavičky v parku či houpačku na dětském hřišti. A hlavně, měli jsme autority. Tátu s mámou, ostatní dospělé, učitele. A pochůzkář, to byla autorita skoro absolutní. Tohle je zajímavé: toto vše se odehrávalo v padesátých letech, ale s vládou jedné strany to mělo pramálo společného. Třeba celou oboru Hvězda měl na starosti stařičký, věkem ohnutý hlídač pan Pokorný, těžce chodící o holi. Stačilo, aby na nás tou holí zahrozil, natož křiknul a v tu ránu jsme se uklidnili, případně zdrhli. Místo toho, abychom se na něj vrhli a ukopali ho k smrti, jak by si, dědek jeden protivná, zasloužil. O dětské hřiště se zase staral pan Švehla, co tam bydlel celej rok v boudě, do které by moderní chovatel nedal ani králíky. Ale houpačky pohoupaly a kolotoč-nohotoč odkolotočoval několik generací k jejich plné spokojenosti. A v zimě, pokud mrzlo, pan Švehla nastříkal kluziště. Pravda, malé, ale na první pokusy se šlajfkami velké až dost.
Kriminalitě pak bránil pochůzkář pan Večeřa. Tedy on byl asi služebně nazýván soudruh, leč nechoval se tak. Ona tu taky žádná kriminalita nebyla, jen se občas ožralí chlapi porvali v některé z hospod a tak je dal do latě. Někdy nás „spucoval“, když jsme si na kolech dělali ze silnice cyklostadion, vyčetl chybějící odrazky, osvětlení či blatníky (zcela ve shodě s tehdejšími předpisy) a bylo. Sklopili jsme hlavičky, leč nebrali to jako „buzeraci“ a pokud by někdo z nás byl skutečně v nouzi, na pana Večeřu by se s důvěrou obrátil. Zato největší blbec byl soudruh PS-VB, kterého schválně nejmenuji, neboť jeho potomci ještě žijí. A kdeže se tato idylka (jak budu zajisté nařčen) odehrávala? Prosím pěkně dnešní Praha 6, Horní Liboc – Petřiny, jak druhdy stálo na tramvajových cedulích.
Tak takhle vypadal náš svět, svět, který jsem chápal. Škola nás naučila tu lépe, tu hůře číst a psát, později i naukám složitějším. Ale zázrak bylo čtení. Čtení nám otevřelo ne svět, ale celý vesmír. A četli jsme všichni. Někdo míň, někdo víc, ale všichni. I sympatický cikán Molnár. Vidíte, cikán. Nad tím jsme neuvažovali, byl to prostě spolužák. Poloviční sirotek, o kterého se starala jeho stará maminka. Molnár četl taky. A všichni jsme si navzájem knížky půjčovali a neexistovalo, že by někdo knížku nevrátil či poničil. Jednou v zimě Molnár vletěl na bobech (ze starých bruslí a prkýnka, tak jak jsme si je stavěli) pod náklaďák a dost se pochroumal. Když se pak vrátil do třídy, všichni jme ho oslavovali jak ztraceného syna. On měl chudák vůbec smůlu. To už se stavělo panelákové sídliště, když zahučel i s kolem do odkrytého kanálu. Tedy nejprve tam zahučel on a pak teprve to kolo, které se perfektně zašprajcovalo k nevyndání. Chudák Molnár dole natahoval a největší sígr a rváč ze třídy Sláva ho utěšoval: Molnár neřvi, já ti sem budu nosit jídlo. Asi se divíte, proč pořád píšu Molnár, jenže on se jmenoval Josafat. Uznejte, že to se nám v hubě příčilo. Nakonec prý Josafat vystudoval medicínu a je z něj lékař. Ale to mám z druhé (či kolikáté) ruky. Ale věřím tomu.
Asi se vám zdá, že si zbytečně cintám pentli, ale předchozí řádky měly smysl. Vím, že se život mění, zda k lepšímu či horšímu, to ponechám vašemu úsudku. Ale hlavně se mění společnost. Schválně jsem vynechal reálsocialismus a jeho každodenní ideologické masáže i persekuce. Co ale nechápu, je dnešní posun relativně svobodné společnosti ke ztrátě většiny morálních hodnot. Úmyslně nepíši demokratické společnosti, k té máme daleko. Kde nastal onen okamžik zlomu, kdy společnost chrání gaunery a nedbá o jejich oběti? Co jsme to za společnost, která se neumí bránit kriminalitě? Co jsme to za společnost, která bere úplatky, násilí, lži a zlodějnu za běžnou část každodenního života? A naše navzájem šikanující se robátka, hovořící na veřejnosti hůře než dříve přísloveční dlaždiči?  Kde nastal onen zlom, od kterého je slušnost pokládána za slabost a hulvátství za běžný model chování?
Ale jak jsem napsal v úvodu, čím jsem starší, tím zřejmě blbější.

A moje pravidelná závěrečná otázka, tentokrát jen pro seniory: Také vám přijde, že něco netento, když to takhle tento?