Velká cesta.

Kdesi daleko v Peru. Někdy na přelomu let 2011/2012. Ostatně přesné umístění lokality, ani přesný časový údaj nejsou pro další děj podstatné. Zvídaví mohou vyhledat tiskové komentáře.

Starý, svraštělý  a seschlý šaman lidu Mashco-Piro svolal poslední příslušníky kmene k obřadu návratu. Lid Mashco-Piro uctívá Božského hada, zářícího ve tmě nad oblaky, který kdysi přenesl z domova za oblaky prvého Masho-Piro, Prvého člověka. Obdařil ho moudrostí, mnoha znalostmi i schopností s Božským hadem promlouvat. Dal mu i jeho nový domov, prales, k užívání života. První člověk pak zasel za magických znamení semeno stromu kauri, ze kterého vyrostla první žena. S ní pak zplodil lid Masho-Piro. Než první člověk zemřel, vychoval si svého nástupce, kterému předal své znalosti. A tak tomu bylo i nadále. Lid Mashco-Piro žil po generace v rovnováze se svým domovem, pralesem. A jak šly generace, šly i generace šamanů. Ne každý z nich měl schopnosti Prvého člověka a tak mnoho z jeho znalostí upadlo v zapomnění. Ale základ rozmluvy s Božským hadem i znalost základních rituálů a mystérií přetrvávaly. Ale svět okolo se měnil, přicházeli podivní jinolidé. Prales jim nebyl domovem, ale překážkou. Nebo dokonce zdrojem příjmů. Prales postupně mizel a s ním i domov lidu Mashco-Piro.

Proto svolal poslední šaman svůj lid na posvátnou planinu na břehu řeky. Pod prastarým stromem Kauri roznítil poslední oheň a promluvil ke svému lidu: „Lide Mashco-Piro, tvůj domov mizí a není v tvých silách toto změnit. Proto jsem tě dnes svolal k obřadu návratu do světa za oblaky, k návratu k Božskému hadu. Naše duše opustí naše těla a odcestují. Naše těla pak budou zabíjet ničitele našeho domova a budou jim těžkou výčitkou v jejich svědomí.“
Jak šaman řekl, tak se i stalo. Duše zbývajících lidí Mashco-Piro se spojily a odlétly za oblaka. Jejich těla pak opustila prales, aby splnila jim uložený úkol.
Možná to bylo takhle, ale možná se lid Mashco-Piro docela prostě naštval a řekl si, že už toho bylo dost. Pochopil, že sice již nic nezmění, ale chtěl se alespoň stát výčitkou. Výčitkou našemu svědomí i skutkům. A tak opustil prales!

Co myslíte, jak to asi bylo a je ve skutečnosti?