Rádio Bejvávalo.

Autor varuje -  jen pro nostalgické rádiové fandy. Nechcete si postavit „Retrokrystalku“? Konec konců, když mohou být na blogu recepty kuchařské, proč jednou nezkusit lehce technický? Začněme tím, jak získat galenitový krystal. Jak? Jednoduše, prohrábněte uhlí ve sklepě či jinde. Galenit na sebe upozorní kovovým leskem a po uchopení nápadnou váhou. Jedna slušnější hrouda vás zásobí doživotně. Sám jsem to za svých mladých let odzkoušel.

A teď už k vlastní výrobě "historické" krystalky.

Dnes bude velký problém sehnat příslušný držák (detektor) a možná nezbude nic jiného, než jej zbastlit. Asi největší potíž bude vyrobit čelo s otočným, axiálně průchozím a přitom vodivým kloubkem pro "píchací" anodu. Najděte si obrázek krystalového detektoru a nechte se inspirovat. Druhý velký problém jsou pak citlivá vysokoimpedanční sluchátka. Zde pomohou asi už jen bazary a burzy. Odpor změříme snadno ohmmetrem a citlivost jednoduchým trikem: "oslintáme" banánky sluchátek a pak jimi o sebe škrtáme. Ve sluchátkách musíme slyšet praskot. A další triky: retrokrystalka musí mít mohutnou cívku, ale slabostěnné pertinaxové trubky jsou nesehnatelný sortiment. Vypomůžeme si takto - použijeme "papundeklovou" trubku vhodného tvaru (jádro role WC papíru, papírových utěrek a různá kulatá papírová pouzdra), seřízneme na konečný rozměr, "přinýtujeme" pájecí očka a tento polotovar několikrát (min. 3x) naimpregnujeme (nejlépe ponorem)  luxolem odstínu palisandr. Pochopitelně po každé lázni necháme řádně vyschnout. Trubka jednak zpevní a jednak získá kýžený barevný tón. Kdo chce provedení De-Luxe, může jí ještě natřít epoxidovým bezbarvým lakem. Nyní můžeme začít s vinutím a pochopitelně vf-lankem. Hotové vinutí přelakujeme trolitulovým lakem, což není nic jiného než pěnový polystyren rozpuštěný v acetonu nebo nitroředidle asi do hustoty řidšího medu. Výroba banánků je celkem snadná - z mosazného svářecího drátu o průměru 4 mm nařežeme kousky vhodné délky. Vyzkoušíme, zda jdou volně zasunout do použitých zdířek, těch klasických přístrojových z černého bakelitu a mosazi. Pokud ne, lehce je ve vrtačce zbrousíme jemným smirkovým plátnem. Ty nyní co nejslabším plátkem lupenkové pilky na kov prořízneme podélně v délce asi 15 mm. To je nejslabší bod celé operace - řez musí být rovný, čistý a v polovině. Když máme potřebný počet polotovarů, naříznuté konce lehce na jemné brusce zaoblíme a mírně napružíme. Na opačné straně vyřízneme v potřebné délce závit M4 a je hotovo. Pro provedení De-Luxe ještě vyleštíme. Nyní můžeme kompletovat: banánek, matička, podložka, pájecí očko, podložka, stěna jádra cívky či deska detektoru, podložka, matička. Pájecí očko můžeme podle potřeby umístit zrcadlově na opačnou stranu. Vše samozřejmě v mosazi. Nyní dojde na ladící kondenzátor. Pokud nemáte zámečnickou dílnu s patřičným strojním vybavením, o jeho výrobu se nepokoušejte. Opět musíte šmejdit po bazarech, burzách a půdách. Musí to být "laďák" o jedné sekci a kapacitě 500-750 pF a čím starší, tím lepší. Po získání kýžené součástky je nutno tuto většinou renovovat. Začneme důkladným vyfoukáním a opatrným umytím vodou se saponáty. Pokud konstrukce kondenzátoru umožňuje jeho demontáž, rozebereme jej (a vše si podrobně poznamenáváme a kreslíme). Další postup renovace závisí od každého jednotlivého kusu, takže jen obecně - odmaštění, mechanické odstranění koroze masivních dílů, chemické odstranění koroze zoxidovaných statorových a rotorových plechů a jejich chemické vyleštění - ale jen tehdy, pokud víte co děláte, abyste si pracně získanou součást náhodou nerozpustili. Pokud ne, použijte párátko s vatovým mikrotampónem, špetičku Silichromu nebo podobného přípravku a řadu hodin opatrného mechanického "pucování". Když je hotovo, opět odmastit a kondenzátor smontovat zpět. Nezapomeňte lehce namazat ložiska rotoru (ať kluzná nebo kuličková) nejlépe olejem na kola a šicí stroje s malým přídavkem grafito-molybdenové vazelíny či některým z moderních přípravků pro mazání elektrických kontaktů. Dolaďte plynulý pohyb rotoru. Musí jít hladce s lehkým odporem, nesmí nikde drhnout, ale ani samovolně měnit polohu. Zkontrolujte správnou polohu statorových a rotorových plechů vůči sobě a případně jí dostavte. A stavíme dále. Pochopitelně, když jsme si takto vyhráli s jednotlivými díly, neschováme je "do škatule", ale necháme pěkně na oku. Začneme výrobou podstavy. Opatříme si dřevěné lišty o síle cca 5 mm a šířce asi 50 mm. Podle typu konstrukce zvolíme rozměry podstavy, třeba 100x150 mm. Z pertinaxové desky o síle alespoň 2 mm, ale raději více, vyřízneme horní (montážní) desku 90x140 mm a začistíme ji. Tenkým fixem označíme středy všech otvorů a lehce je "odůlčíkujeme". Nyní desku opatrně vyvrtáme, nejlépe na stojanové vrtačce, ale vždy s podloženým kouskem prkna. Pokud desku upneme do svěráku, pak nikdy přímo, ale přes kousek hliníkového plechu, aby se nám neotiskly jeho čelisti do desky. Osobně dávám přednost tomu, držet desku i s podložkou rukou. Do průměru cca 5 mm můžeme vrtat rovnou, do 12 mm alespoň dvěma vrtáky a větší otvory vyříznout výkružníkem. Zásadně vrtáme z vrchní strany, tedy té, co bude vidět! Pertinax se velice rád při průniku vrtáku vyštípne. Dno stejného rozměru můžeme vyříznout třeba z 5ti mm překližky. Z lišt nyní slepíme rámeček 100x150 mm, rohy souvisejících dílů samozřejmě s úkosem 45ti stupňů. V nouzi lze použít i  slepení bez úkosu, ale nevypadá to hezky. Teď začneme počítat. Tloušťka vrchní desky plus dna plus 4 mm. Řekněme 3 a 5 a 4 je 12. Výška rámečku 50. 50 -12 dá 38 mm. Uřízneme si 6 špalíků z dřevěného hranolu 10x10 mm o délce 38 mm. 4 vlepíme do rohů 5 mm od horního okraje a zbylé 2 ve stejné výšce přesně na střed delších bočnic. Po zaschnutí vložíme vrchní desku i dno a vyzkoušíme, zda jsme pracovali přesně a nic se nekvrdlá. Jak vrchní deska, tak dno jsou tak o 2 mm zapuštěny. Pečlivkové mohou ještě mezi hranoly vlepit po délce modelářské nosníky 5x5 mm jak pod víko, tak u dna. Tím je rámeček hotov, zbývá už jen finální obroušení, lehké zakulacení horních i dolních hran a nátěr černou barvou. Doporučuji spíše matnou. Zatímco nám rámeček schne, osadíme horní desku zdířkami pro anténu, uzemnění, cívku, detektor a sluchátka, namontujeme otočný kondenzátor, a zvolíme jejich propojení. Můžeme to provést dráty na spodní straně desky, ale daleko efektněji vypadá jejich propojení mosaznými či měděnými pásky na svrchní straně. Není to až tak složité. Nastříháme si ze slabého plechu pásky o potřebné délce a šířce asi 8 mm, vyrobíme do nich na patřičných místech otvory a předběžně smontujeme. Vyzkoušíme ohmmetrem, zda je vše v pořádku a demontujeme. Nyní opět montujeme zpět pásek po pásku, ale již je lepíme k desce sekundovým lepidlem. Namontujeme zpět zdířky i kondenzátor a prověříme znovu ohmmetrem. Pokud si troufnete na propojení pásky z plechu o síle 1 mm a více, vypadá to ještě lépe. Pak se už pásky nelepí, stačí jejich přitažení zdířkami. Také se nepřekrývají, ale stýkají pod vhodnými úhly tak, aby je montážní prvky vodivě propojily. A zbývá už jen finální montáž. Do rámečku vložíme dno a přišroubujeme do hranolků vruty 3x10 mm se zápustnou hlavou a přilepíme 4 zakoupené samolepicí gumové nožičky, či spíše protiskluzové podložky. Obrátíme a vložíme smontovanou horní desku a přišroubujeme stejnými vruty. Zde doporučuji sedlářské podložky, hezky to vypadá. Zbývá jen zasunout detektor a cívku, připojit anténu, uzemnění a sluchátka a můžeme poslouchat. Pro první test retrokrystalky doporučuji nejprve místo krystalového detektoru použít Ge diodu, krystalku vyladit na slyšitelnou stanici a pak místo ní  zasunout galenitový detektor a "píchat" až najdeme optimální bod detekce. Pro anodu se používal krátký stříbrný drátek z několika pružinovými závity pro "odpružení" přítlaku, ale s kouskem rovného měděného drátku to funguje také. Že slyšíte jen jednu nebo dvě stanice? To je přeci jedno, od toho máte moderní rozhlasový přijímač. Měli jste ale ve volném čase dlouho co zábavného dělat a určitě máte radost ze svého výrobku. Lepší jak z fabriky a krásný na pohled. Dědeček by byl dojat k slzám.

Také máte občas rádi věci jednoduché a trocha nostalgie vás nezabije?