Podzimní elegie.

Ale nebojte, na „Mlynáře a jeho dítě“ dojde až o Dušičkách, nebo třeba ne. Tedy jako že nedojde. Tohle bude jenom legrácka z doby rozmařilého života buržoasie na přelomu let předminulého a minulého století.

Místo děje – salon vily úspěšného kapitalisty.
Vystupující osoby – slečna Ethel, kapitalistova dcera, dále služka Ančí a pak vlastně už nikdo.
Teď už dejme slovo příběhu:

Salon výstavné vily, svědčící o mohovitosti majitele i umění a dobrém vkusu architekta, byl ponořen do šerého přítmí, prosyceného těžkou vůní tuberóz. Mohutná brokátová okenní drapérie se zlatem vyšívanými japonskými motivy zastírala část velkého okna, na jehož tabulkách ulpívaly prvé dešťové kapky. V bohatě zdobeném mramorovém krbu však žádný oheň neplál, aby svým světlem osvětlil a teplem prohřál poněkud chladnou a zádumčivou místnost. Ještě bylo lze v onom přítmí rozeznati  několik kousků skvostného starožitného nábytku z doby Ludvíka XIV a kulatý stůl se židlemi, pravý chippendail. Jen díky bohatě řezbami zdobeným masivním rámům, vystupujícím z pozadí v šeru utopených stěn bylo nám lze tušiti, jaké skvostné malby se zde skrývají. Jediné jasné světlo v celé místnosti vrhala malá lampa, osvětlující kabinetní stolek a za ním sedící dívku. Dívku v plném rozpuku mládí, božsky vznosné postavy i tvarů. Dívky s energickou bradou a jindy jasnýma, nyní slzícíma očima. Ano, přesličnou dívku a jedinou dceru a dědičku majitele vily, velkoprůmyslníka pana Střechy von Kotehulek. Ale proč se sličná Ethel, jindy rázná mladá dáma náhle utápí v slzách? Snad za to může list , onen zlatem zdobený a ručně vyrobený papír, který třímá v chvějící se pravé ruce? Zřejmě tomu tak bude, neboť náhle mrštila listem na zem a poodešla k oknu. Její zrak zabloudil do smutné podzimní zahrady, plné spadaného listí a prsty levé ruky nervózně zabubnovaly na okenní parapet.Ale i vtom letmém zabubnování se nezapřel prstoklad i držení ruky erudované klavíristky. A snad jen její anděl strážný mohl zaslechnout slůvka, či spíše výdech, který opustil její malinová ústa a přešel přes rudé rtíky: „Ten padouch… jak mohl…a zrovna dnes!“ Náhle se vzchopila, jemným vyšívaným batistovým šátkem otřela uslzená očka a rázně z místnosti odešla. (Že by konec? Ale ne, tak zlý na případné čtenáře nebudu.)

Jistě vás zajímá, co v listě stálo. Tedy nechme plynout děj dál. Ráno přišla služka Ančí poklidit. Zhasla lampu, no a toho papíru formátu A4 na podlaze si nevšimnout nemohla. I chopila se jej a již již ho chtěla přidat do kbelíku s dalším sajrajtem, když jí oči sklouzly na psaný text: Velevážená a spanilomyslná slečno velkotovárníková, k Vašemu ctěnému dotazu ohledně předpovědi povětrnosti na sobotu a neděli Vám musím sdělit, ač s nejhlubším zármutkem a politováním, že bude pršet, foukat a bude chladno.
Zůstávám s projevem nejhlubší úcty a znamenám se Fiala P.P.P. (pražský prorok povětrnosti).

Ančí posmrkla, ukazováčkem si vytřela oční koutek a papír nacpala do kbelíku. Jenom si tak pro sebe povzdechla: „Chudák milostslečinka, to si ten vejlet s mladým Kolbendaňkem vůbec neužije a na hotel s jejich čumákama nemůžou. Hned by to bylo v novinách.“

Také si rádi hrajete i ve stařeckém věku?