Nebát se a nekrást.

To bylo krásné heslo T. G. Masaryka. Ač sám nýmand, přesto bych k němu přidal ještě něco. Alespoň jedno slovíčko – nezávidět. Závist je hrozná věc, pokud někoho postihne. Rozum se zatemní a náhle je ze závisti nenávist. A to je sakra rozdíl.

T.G.M. měl ještě jedno heslo – „Měj úctu k duši dítěte.“ Škoda, že jej nerozšířil na „Měj úctu ke každé duši“, i když to je vlastně z lidského hlediska sporné. Těžko míti úctu třeba k duši vraha. Snad by bylo lepší „Snaž se pochopit každou duši, proč je taková, jaká je“. Ale přenechme duše theologům a ostatním odborníkům přes duše, čímž nemám na mysli zaměstnance pneuservisů.
Vraťme se tedy k té závisti, která je prý naším národním rysem. Tedy o tom národu příště, to je totiž, na rozdíl od pronároda, obsahově velmi sporné slovo.

Mám totiž takový pocit, že čím více se společnost rozvíjí a diferencuje, tím více narůstá závist. Což je paradoxní, neboť dlouho se s rozvojem společnosti rozvíjel  i intelekt, který by tomu měl teoreticky bránit. A ve skrytu duše doufám, že se vyvíjí i dnes. Tedy ten intelekt. U prvobytně pospolné společnosti si tak mohli závidět snad kus žvance, či spíše pověst dobrého lovce nebo sběrače. Leč nechme lovce mamutů, staré Řeky a Římany spát a rovnou nohou vkročme do současnosti. Proč se pořád necháváme tou závistí okrádat o klidný spánek? Proč pořád uvažujeme převážně ve stylu „Chcípla mi koza, ať chcípne sousedovi taky!“, či dnes spíše „Ten hajzl bere majlant a já pár tisícovek“. A hned máme řešení: „Zavřít toho parchanta a všechno mu sebrat! Stejně to nakrad!“ A vůbec nám nepřijde na mysl, snažit se dosáhnout svým přičiněním stejné úrovně. Máme jen slova pohrdání: „ Ten blbej inženýr, šéf, doktor, či ………(za tečky si dosaďte sami) si myslí, že nad něj nejni.“ Úmyslně jsem vynechal politiky. Tam to, bohužel, může být i pravda.
Je zajímavé, že nikdo nezávidí lidem, kteří jsou na tom materiálně hůře, než dotyčný. Přitom mu vůbec nepřijde na mysl, že onen „chudák“ může žít daleko lepší a spokojenější život.
Zkusme tedy tu závist zavřít do Pandořiny skříňky. Pokud se nám to nepovede, obávám se špatných konců. Vždyť právě kalkul se závistí je vynikající politický trik. Dneska zdražíme jedné menší skupině cosi, načež sklidí potlesk zbylé většiny. Zítra omezíme práva jiné menšiny a opět zazní potlesk. Jenže z neustále ořezávané tužky zbude nakonec špaček a z demokracie nakonec skrytá totalita. Opravdu toto chceme?
Ale abych jenom nekázal, taky závidím. Třeba vědcům jejich intelekt a tý bábě od vedle tu novou plazmovou televizi. Vlastně je mi ta televize šumafuk, ale ta bába, tak ta mne…..

Také závidíte?