(Ne)snesitelná lehkost bytí.

Vlastně ani nevím, proč jsem do titulku vepsal onu část v uvozovkách. Snad pro jeho atraktivnost. Ale snažme se spolu právě o tu snesitelnost. Není to zase až tak složité.Máme k tomu dobrou příležitost, či alespoň záminku. Rok se nám přelomil a začínáme ten nový a to jedničkou.

Tedy ne od nuly, ale právě jedničkou a to je ta nejlepší známka. Sice jsme ji dostali jaksi nepedagogicky do vínku hned na začátku, tak se ji pokusme udržet až do finále roku. To bytí může být opravdu snadné. S tou lehkostí je to možná na hraně, leč ne za ní. A neklade to na nás žádné přemrštěné požadavky, ani nás to nebude nic stát. Maximálně občas počítat do desítky a to jen zřídka. Nechci, abyste přestali kouřit, jíst maso, jezdit autem. Nenutím vás ani číst Hegela, Kanta nebo Jiráska. Nenutím vás číst ani Blesk, natož koukat na TV. To je vaše věc, dělejte si to, co vám libo. Nenutím vás nic. Zkusme ale jedno. Vykutejme odněkud z hloubi osobnosti úctu k ostatním lidem, dobrou vůli a úsměv. A naslouchejme ostatním. To neznamená, že na slyšené musíme kývat. Jen se nám možná začne kývat ta naše jediná pravda. Najednou zjistíte, že i na tom, co vám říká váš oponent, je také kus pravdy. Tím se před vámi otevře svět dialogu. A to je obrovský svět.
Poslyšte, ruku na srdíčko, umíme si ještě vůbec povídat? Vést dialog? Ne, nemám na mysli hned parlament. Ve vlastní rodině, potažmo se sousedem? Tím povídáním myslím již zmíněný dialog, nikoliv míjející se monology. Netvrdím, že toto umění ještě příliš ovládám, ale snažím se. On je někdy problém protějšek  k dialogu přimět, prostě se trefit do vhodného okamžiku. Pokud se netrefíte, reakce bývá nevrlá. Ale přesto stojí zato to zkoušet stále znova. Zejména ve vlastní rodině. Dobře se pamatuji na doby, kdy se doma povídalo hodně. Třeba o zážitcích člena rodiny, který se vydal do exotických dálav třeba až na Karlštejn. A všechny to zajímalo a všichni se zúčastnili debaty. Ne z povinnosti, ale ze zájmu. Povídalo se o knížkách, jaké kdo přečetl a pokud stejný titul přečetlo více členů famílie, i o tom, jak ji kdo pochopil, jak se mu líbila či nelíbila a proč. Ale to jsem již zašel daleko.

Vraťme se k našemu experimentu. Řekněme si hned po ránu, místo: „Ksakru, už zase musím vstávat“ třeba „Je dobře, že jsem se vzbudil do nového dne“. A při nástupu do prostředku MHD neštěkněme na osobu, která se na nás tlačí: „Kam se dědku (bábo) hrneš“ ale zkusme se otočit a s úsměvem říci: „Vždyť není žádný spěch, to víte, že vás tady nenecháme“.
Vím, že nám rok začíná sněhy, mrazy a jiným sajrajtem, které nás nutí nacpat ruce do kapes, čepici narazit málem do očí a koukat pod nohy, že aby se jeden nepřerazil. A hned tu máme důvod, proč být natento, tedy načuření. Jenže, je to opravdu důvod? Nebo jsme namíchnutí už z principu? Poroučení větru a dešti nás snad již přešlo, tak bychom se též měli smířit s tím, že zimu doprovázejí podobné podnební efekty jako mráz a sníh. Jenže jsme pokrytci. Žvaníme o bílých vánocích a poezii zimy, kouzelných střechýlech visících ze střech, duchnách sněhu a tak. Ale jen v teple domova. Nedej bože, když se v té zimní pohádce octneme. Tam pak volíme zcela jiná slova, která je mi stydno opakovat.

Ovšem to je začátek (teda toho roku) a ten má být, jak se klasici shodují, těžký. Takže nedejme na pudy či emoce, zvedněme hlavy a s trochu se rozhlédněme. Třeba si všimneme kosa, načepýřeného v mrazu tak, že připomíná černou dělovou kouli, jen ten zobák narušuje dokonalý kulový tvar.
A hele, po opadaném modřínu se hemží pár sýkorek, prohlížejících každou větvičku, zda najdou něco do zobáku. A ještě si povídají Tss-tss, cici-be-cici-be. A najednou zjistíte, že se usmíváte a dokonce si třeba řeknete, máte to vy holky v tý zimě těžký. Večer vám něco dám, vždyť máme plnou lednici.

A jste chyceni a to je dobře. Projevujete zájem o starosti jiného tvora, takže může dojít i na toho souseda, i když je to pěkný ptáček. A nejednou si uvědomíte, že přejde mráz i sněhy a přijde snad nejkrásnější období roku. Jaro. Přímo symbol lásky. Ale houbec. Tý lásky tam je taky kousek, ale hlavně je to doba nesmírně tvůrčí. A optimistická, až to bolí. Vlaštovky a jiný fóglové stavěj hnízda, všude se to hemží omladinou jako beránky, housaty, káčaty, kytky začínají kvést jak vzteklý. Stromy se zahalují do toho, no, zelenýho hávu a žencký osoby posedne jarní úklid. Takhle to tedy bejvávalo, je to doložený obrázky uctívaných umělců a navíc to sám pamatuju. Item předpokládám, že to tak funguje dodnes. To hemžení přece budí úsměv a chuť taky k němu něco přidat, něco ze sebe. Tak šup, jde se na věc a ať nám to vydrží. Přestaňme sledovat parlamentní zprávy i vládní prohlášení, ignorujme média s jejich sýčkováním a černými kronikami. Když to uděláme všichni, nejspíš přijdou z chleba. Přestaňme furt a na všechno nadávat. Zbavme se tohoto tak oblíbeného principu. Naučme se něco pochválit. Třeba právě to jaro. Ono totiž, narozdíl od islamizace Evropy, přijde za tři měsíce. Fakt. Tak po jaru zkuste třeba toto: když se třikrát otočíte kramflekem na změklé půdě, máte krásný důlek a můžete cvrnkat kuličky. Nebo můžete vzít bič a honit káču, nebo Káču? Bičem se dá též krásně práskat, či někoho odněkud vyhnat. Dříve sloužíval skotákům k vyhánění dobytka na pastvu. Ale to už jsem se dostal skoro do politiky a té se chci vyhnout.

Tak jen na závěr – do nového roku vám přeji vše nej, zdraví, toleranci jeden k druhému, optimismus, trochu skromnosti (to není nadávka ani degradace životního standardu), pohrdání komercí, úsměv na tváři i to, čemu moje pabiček šikala Kinderstube. Prachy jsou sice prachy, ale alespoň v mezilidských vztazích nesmí být tím, o co jde až v první řadě. Prosím, zkusme to letos takto.

Jsem až tolik naivní?