Tak jak to vlastně s tím národem máme a co je to vlastně národ? Stále si ještě myslím, že jsme občanská společnost a onen „národ“ skončil s třetí říší. Na slova "Ein Reich, ein Volk, ein Führer" už snad neslyší nikdo. Gott sei Dank.Nyní se omlouvám panu Okamurovi, jehož jméno jsem v parafrázi nadpisu zdánlivě zneužil.Ale ono Kanimůra je staršího data. I ve Švejkovi najdete popěvek: „Z Port Artura jede fůra, na ní sedí Kanimůra.“ Hloubavci nechť si najdou historické prameny o tomto japonském vojevůdci.
Ale o to mi nejde. O čem chci hovořit, to je stav naší společnosti. Pan Okamura řekl velmi jasně, i když poněkud nešťastnou češtinou, kde je jádro pudla. Naše společnost je občanská a pokud se zde někdo narodil a přijal naše občanství, pak je občanem této republiky. Barva pleti, tvar očí, víra rodičů etc. na tom nic nemění. Je prostě občanem této republiky se všemi jeho právy i povinnostmi. Něco jiného je jeho národnostní cítění. Tady se pan Okamura mýlí. Ale nemějme mu to zlé. Evropské poměry jsou složité pro Evropany, natož pro Japonce. Zda se cítí být Čechem, Němcem, Polákem či Papuáncem je osobní volba každého jedince. Náš problém, a tím myslím Evropanů vůbec, je v tom, že příliš lpíme na středověkých přežitcích. Já jsem Čech, Francouz, Angličan. Málem kmenové členění. Co na tom, že moje prapraprabába počala mého předka s kumánským vojclem a prapraprabába sira XY s vikingským nájezdníkem? Ať se vám to líbí nebo ne, jsme všichni pěkná genetická směska. Takoví voříšci, co vesnice dala. A zaplať Bůh za to. Zřejmě to přináší odolnost. Evropská populace přežila a zatím přežívá. I když se žere navzájem. Alespoň obrazně.Teď máme Unii, protože jsme už chytřejší a neperem se klacky, ale stejně takovou nějakou unii po Evropsku. Každý by jí bral, pokud bude mít rozhodující slovo. Ale ponechme stranou i toto a vraťme se k pojmu národ a domů do naší zemičky. A přímo k pojmu národ. Já osobně se cítím Čechem jako poleno. Ale hodně naprasklé. Narodil jsem se v Praze, žil tam 34 let a od té doby žiji v Ústí. Jsem tedy Pražák? Necítím se jím být. Jsem tedy Ústečák? Tak trochu, lokálpatriot zajímající se o kraj, ve kterém žiji. Jenže doma tu nejsem. Doma jsem v jižních Čechách, ve vesničce o 40ti číslech, kde mí předci žili, pokud se mi zatím podařilo vysledovat, již od roku 1672. Nikdy jsem tam nebydlel, jezdil jsem tam jen o prázdninách a nic mi tam nepatří. Jen jsem tam v přízni, jak se u nás říká širší rodině. Jenše můj babička, also die Mutter meiner Mutter, ta byla Rakušanka, co si fsala Čecha a tak máma byla Češka a měla šecký vychování i škole. Babička se do smrti nenaučila řádně česky ale i bez toho rodinou ctěna a milována zemřela v požehnaném věku 93 let. Ale pošád mi šikala, še člověk má být chlavně slušný člověk. Paradoxem je, že jí Němci popravili dědečka za odbojovou činnost v PVVZ, ale v rodinných národnostních půtkách, zejména s tátou, obhajovala tvrdě německé pozice. Jako dítě jsem to nesl velmi těžce. Měl jsem rád všechny a tyhle hádky mi rozbolavěly srdíčko i dušičku. Jenže teď jsem starej, zlej, fousatej a pragmatickém dědek. Jenom nevím, jestli jsem echt českej starej, zlej, fousatej a pragmatickém dědek
Holé lebky řvoucí „Nic než národ“ bych spolu s multikulturisty odkázal do vyčleněného omezeného území, nechť tam spolu vyžijí. Třeba by si nakonec založili Kibuc, až by zjistili, že maj pouze jednu díru do řiti, tak jako ostatní. A taky to, že multikultura založená na ústupcích většiny menšině nemůže fungovat. Buď se obě strany poctivě, a to poctivě podtrhuji, dohodnou na pravidlech společné koexistence, nebo jedna strana podlehne druhé a vítězem povětšinou nebude kulturnější majorita. O tom nás historie učí, leč jsme civilizačně(kulturně) nepoučitelní.
Všimněte si jedné věci. Jakmile vycestujete do vzdálenější ciziny, stačí třeba Turecko, pak na dotaz, co jste vlastně zač, odpovíte Čech! A né Moravák od Kroměříža, Pražák či Valach od Polívky. Najednou vám přijdou tyto legrácky směšné, jenom jako domácí „štengrování“.
Taky jsem neviděl amíka, který by na tento dotaz odpověděl třeba Idaho. Stejně odpoví Angličan Uk i Frantík France, aniž by prvý předeslal Wales a druhý Bretaň. A navíc všichni mohou být různé barvy pleti.
Jsem stár a senilen, přesto mám jednu vizi. O tom, že když se dva potkají, tak si podají ruce a první řekne Antabuba (po našem Jarda) a druhý Mabodai (Venca), plácnou se po zádech a půjdou na frťana. Přeci jsme všichni lidé žijící na jedné malé a ještě nedokonalé spláclé kuličce.
No, nejsem naivní dědek?
