Malý noční horror.

Byla to jedna z posledních podzimních bouří, ale vydařila se. Oblohou se míhal blesk za bleskem a rachocení hromů bylo nepřetržité. Do toho vichr a liják jako z konve. Pes ze strachu zalezl pod gauč a odmítal vylézt.

V tom prsk’ a lampa, co nad stolem visela, prskla a zhasla docela, televize učinila totéž. I kdyby se Antonín přetrh', nebylo by to nic platné, proud by stejně nešel.
Obývák tak osvětlovalo jenom mihotavé světlo blesků, jinak bylo celé sídliště utopené krom deště i ve tmě. Nu což, půjdu spát, alespoň si jednou přispím. Došátral jsem do kuchyně, že šuplíku vyštrachal čajovou svíčku a zapálil jí. S touto iluminací jsem došel do koupelny, opláchl si obličej a hurá do kanafasu. Svíčku se sirkami jsem nechal na kuchyňském stole, potmě došel do ložnice a ulehl. Vítr neustával, se skřípáním lomcoval nějakým plechem a dešťová voda hučela v okapové rouře. Kupodivu jsem, bouřka nebouřka, hned usnul.
Ze spaní jsem se vylomil někdy v noci. Bouře už přešla, jen na obzoru se blýskalo na časy. Všude okolo egyptská tma. Proud stále nešel. Venku pořád ale dost foukalo, bylo slyšet šumění stromů a naříkavé skřípání nějaké větve. Najednou jsem zaslechl jiný zvuk. Jakési tikání odněkud z kouta, ve kterém stála truhla po babičce. To se ozvaly „umrlčí hodiny“, červotoč. Přitom jsem dal nemalý peníz za její dezinsekci, hrom aby ty odhmyzovače vzal.
Ležím na zádech, čímsi znepokojen,  poulím oči do tmy a napínám sluch. To je zvláštní, dosud se mi zdálo, že je všude celkem ticho, krom zvuků vyluzovaných větrem, ale jak napjatě poslouchám, okolí je náhle naplněno zvuky. Tu zapraská nábytek, kdesi bouchne okno či dveře. Zaslechnu nějaký výkřik z ulice, který rychle zaniká, jakoby dotyčného přiškrtili. Byl to člověk, zvíře, pták či co? Můj podivný nepokoj vzrůstá. Slyším další podivný zvuk, jako kdyby někdo či něco škrábalo čímsi ostrým po okenní tabuli. Mimoděk mi naskočí husí kůže a najednou vím – je tady, cítím ho. Ale kde je, kde se tiše a zákeřně skrývá? Je tady, je,  čeká na mne. Mám do té tmy vstát, nebo se raději zavrtat do hloubi lůžka a dělat, že o něm nevím? Ráno moudřejší večera, natož noci a navíc je vidět.
Ne, přece jen vstanu, abych se nestyděl sám před sebou. Jen kdybych věděl, kde je. Pomalu si sedám na kraj lůžka a nohama šátrám po pantoflích. Nemohu je najít. No co, půjdu bosky. Vstávám a napřahuji před sebe ruku, pomalu se šourám po paměti vpřed. Jeden, druhý, třetí krok. Jako bleskem mnou projelo poznání, kde je. Intuice mne nezklamala, teď vím přesně kde je.
Právě v něm stojím, zatracenej pes. Opravdu se chudák moc bál.

Taky máte pejska?