Kdo neskáče, není Čech!

Hop, hop, hop.  Máme chvilku pauzu od organizovaných masově-hopsacích oslav a tak si dovolím nabídnout P.T. čtenářům malou úvahu na toto téma, či spíše definovat otázky s tímto úzce spojené.

Je to totiž závažný a složitý problém. Jestliže vyjdeme z primární formulace a tuto vezmeme jako pravdivou a doslovnou, zjistíme, že jsou Češi na vymření. Hopsající spoluobčan se jaksi v běžném a reálném životě příliš často nevidí. Pokud ano, hopsá pak většinou po jedné noze. Buď mu na hopsovně pasivní končetinu něco spadlo, nebo se snaží vyklepat vodu z ucha. Velice zřídka, či jak říkají mykologové a botanici, vzácně až roztroušeně, uvidíte spoluobčana hopsajícího oběma nohami, držícího se rukouma za tu, no, sedinku. To si totiž před tím sednul na připínáček čili rajsnágl.

Mohlo by se zdát, že na základě původní informace můžeme říci, že kdo skáče, je Čech. Omyl!!!  Jestliže se na základě uvedené premisy chceme vyjádřit korektně, můžeme říci pouze toto: mezi hopsajícími subjekty mohou být i Češi. Sami uznáte, že skákající blecha nebo míč Čechy nejsou. Vyvozovat z premisy závěr, že co Čech, to lehký atlet, to už je pitomost do nebe volající a dotyčný koumák by měl být odsouzen k doživotní konzumaci nápoje Pito Most.

Podívejme se nyní blíže na ono skákání coby česky fenomén. Z frekvence výskytu slov skákat, hopsat, jejich odvozenin a expresivních vyjádření bychom mohli nabýt dojmu, že Češi jsou opravdu skákáním posedlí. Jen namátkou: skákat na něco, skákat radostí, skákat vzteky, skákat na špek, skákat jako koza v zelí, skočit pro něco, skočit na něco, skočit na nějakou, skočit na jedno, vulgární skočit na cara (tyč, kolík), skáknou na pívo, obskočit – víte co, já toho radši nechám. Že abyste si o mně nic špatného nemysleli, ale to vy určitě né, že jo?
A to jsem vynechal i odborníky jako docenta hopsologie (učitel tělocviku na střední škole – díky, pane Žáku) i skokany. Skokan roku, skokan lyžařský, Skokan skřehotavý. Známe i doskok, přeskok, přískok či záskok. Ba i poskoky. A mnoho dalších.

Ale ruku na srdce, jak je to s tím českým českým skákáním doopravdy? Jeden by čekal, že tedy budeme vyskákáni do podoby chmelových tyček, ale realita nás z toho vyvádí. Jsme spíše takoví, no fortelní, abych neurazil.

Nebude ta četnost tím, že skočíme ochotně každému na špek či si moc vyskakujeme?